Jezerné. Kapitoly z dějin horské samoty na hřebeni Vsetínských Beskyd - Karel Jan Malina - osobní stránky

_________________________________________
Přejít na obsah

Jezerné. Kapitoly z dějin horské samoty na hřebeni Vsetínských Beskyd

Výběr z mých textů


Na jižním pomezí Horní Bečvy

Od horského sedla Pod Kotlovou začíná a směrem na východ podél hlavní turistické hřebenové trasy Vsetínských Beskyd pokračuje rozhraní obcí Horní Bečva a Velké Karlovice. Na západní straně sedla Pod Kotlovou ve vrcholové části Kyčery (855 m) se stýkají hranice katastrů obcí Horní Bečva, Velké Karlovice a Hutisko–Solanec. Od severního úbočí Kyčery vybíhá severozápadním směrem vedlejší horský hřeben s vrchem Kyvňaček a jejich hřbetem je vedeno pomezí obcí Horní Bečva a Hutisko-Solanec.

Javořina a usedlosti

Jezerné bylo ještě v Chytilově místopisu ČSR (1930) označeno jako horská samota na Horní Bečvě. Dnes ji už kromě nepatrného pozůstatku v sedle Pod Kotlovou zcela pokrývají lesy.
Minulost Jezerného na základě písemných pramenů sahá do sklonku 17. století. Tehdy vrchnostenská správa začala regulovat dosud neomezované horské pastevectví a pasení ovcí soustřeďovala jen na ohraničené pastviny, tzv. javořiny. Na hřebeni Vsetínských vrchů javořina Jezerné patřila k nejstarším, které vrchnost prodala do dědičného nájmu poddaným. O rozloze 135 hektarů zahrnovala na straně Horní Bečvy vrch Hrubou Kyčerku (835 m) a severní úbočí sedla mezi Kotlovou a Kyčerou se zdrojnicemi Hlubokého potoka. Přes Kotlovou sahala až na jižní svahy hřebene východně od jezera ve Velkých Karlovicích, od něhož javořina získala název stejně jako stejnojmenné karlovické údolí Jezerné. Na javořině Jezerné se tehdy kromě ovcí mohly výjimečně pást i krávy.
Majitel rožnovsko–krásenského panství hrabě Maxmilián Fr. Antonín ze Žerotína ji v r. 1700 udělil za 30 zlatých Jakubu Závorkovi z Dolní Bečvy. Tři čtvrtiny javořiny po něm zdědil jeho syn Jiří Závorka (1688–1773), prostřednobečvanský fojt. Potomci jeho nástupce a fojta Jiřího Mikulenky (1743–1807) z Prostřední Bečvy už někdy před r. 1825 postavili v sedle mezi Kotlovou a Hrubou Kyčerkou pasekářskou usedlost (do r. 1890 nesla prostřednobečvanské čp. 152, pak hornobečvanské čp. 430). Zřejmě z důvodu, že vznikla na javořině jako první, bývala podle pamětníků označována názvem Stará Kotlová. Mikulenkovi ji drželi až do r. 1911, kdy ji odkoupili Josef Boruta a Antonín Koláček. V dražbě v r. 1928 ji získalo hornobečvanské Pastevní družstvo Domovina. Po finančním krachu a za následné likvidace družstva propadla v dražbě v r. 1937 Spořitelně města Rožnova. V r. 1938 ji získalo Moravské kolonisační družstvo Brno a v r. 1943 přešla pod Družstvo pro zvelebení zemědělské výroby na Moravě ve Slavkově u Brna. Až konečně v r. 1949 byla předána s veškerými pozemky do vlastnictví obce Horní Bečva. Usedlost s chalupou, ovčírnou a stodolou byla v r. 1962 zbourána a zbývající pastviny časem zcela zalesněny.
Jiní dědicové, Kuběnovi z Dolní Bečvy, kteří vlastnili zbývající jednu čtvrtinu javořiny, založili rovněž už někdy před r. 1825 pasekářskou usedlost přímo na horském hřebeni v sedle Pod Kotlovou na karlovickém katastru, později pod karlovickým čp. 378. Posledním trvalým obyvatelem této usedlosti s 10 hektary lesa byl Arnošt Zetocha (1922–?), jehož maminka Anežka ji odkoupila v r. 1938. Arnošta Zetochu v jeho roubené chalupě bez elektřiny zachytil v r. 2004 Ivan Motýl v reportáži „Samoty bez proudu“, uveřejněné v týdeníku Týden (č. 52–53, s. 32–37). Na pozemcích usedlosti čp. 378, které se nacházely už za hranicí Karlovic na katastru Horní Bečvy, byla po r. 1921 postavena další usedlost čp. 499 (Nová Kotlová?). Jejími posledními trvalými obyvateli byli manželé Petr (1908–1993) a Anastázie (1907–1996) Minarčíkovi, kteří ji koupili v r. 1938 a v r. 1974 prodali Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově p. R. k rekreačním účelům. Nyní je už řadu let v soukromém vlastnictví.


Jezerné. Pohled z dnes zalesněného severního úbočí Kotlové na usedlost čp. 430, zvanou kdysi též Stará Kotlová.


Jezerné, 40. léta minulého století. Pohled ze západního úbočí Kotlové do sedla Pod Kotlovou a k protějšímu vrchu Kyčera, na níž se nachází trojmezí obcí Velké Karlovice, Horní Bečva a Hutisko-Solanec. Středem sedla prochází hranice katastrálních území Velké Karlovice a Horní Bečva. V popředí karlovická usedlost čp. 378 a vzadu uprostřed hornobečvanská usedlost čp. 499.


Jezerné, 40. léta minulého století. Pohled do sedla Pod Kotlovou od jihu. V popředí usedlost Velké Karlovice čp. 378, vlevo Horní Bečva čp. 499. Uprostřed snímku na horizontu východní část hřbetu Kyvňaček.


Poznámky k místním názvům

Kotlová: název zřejmě podobně jako „kotelnica“ neodkazuje k chovu ovcí, ale nejpíše ke tvaru jejích příkrých úbočí s hluboce zařezanými zdrojnicemi Hlubokého, Bučkového a Jezerního potoka, které mohly připomínat kotle.
Kyčera: kde proniklo karpatské horské salašnictví, tam se vyskytují s ním spojené zvláštní názvy hor, označující tvar či porost horského útvaru. Kyčera představuje samostatný homolovitý kopec.
Hrubá (rozuměj Velká) Kyčerka je starobylý název vrchu mezi údolími potoků Hluboký a Bučkový, který z novodobého mapování úplně vymizel. Jeho protějškem byla Malá Kyčerka mezi údolími potoků Bučkový a Prostá, dnes pod názvem Solisko.


Pastevní družstvo Domovina

Pastevní družstvo Domovina v Horní Bečvě – zapsané společenstvo s ručením obmezeným vzniklo 12. ledna 1928 při ustavující valné hromadě, konané za přítomnosti 29 členů v hostinci Čeňka Maliny (dnes Staré časy v centru obce). Účelem družstva bylo zřídit a udržovat pastviny pro dobytek svých členů i nečlenů. Družstvo k tomu mělo obstarávat potřebné budovy a zařízení, zužitkovat píci z pastvin, hlavně spásáním dobytkem, starat se o potřebné plemeníky, opatřit dobytčí váhy, stroje a také semena a hnojiva ke zlepšování pastvin. Družstvo bylo založeno patrně na popud Čeňka Maliny, kterého účastníci hromady zvolili předsedou. S ním i další členové místní Domoviny domkářů a malorolníků (byla malorolnickou odnoží agrární strany, tehdy zvané Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu), kteří kandidovali za tuto politickou stranu ve volbách do obecního zastupitelstva v r. 1927, byli zvoleni do prvního představenstva družstva: Fr. Malina čp. 1, Pavel Petřek čp. 3, Jan Vašut čp. 147, Josef Košárek čp. 335 a Michal Holčák. Do dozorčí rady: Fr. Kretek čp. 6, Fr. Kubiš, Dominik Holčák, Cyril Jurečka čp. 96, Jan Vašut čp. 286, Fr. Frydrych čp. 82. Družstvo mělo při založení 46 členů, kteří se zavázali splatit podíly. Pro zakoupení jednoho družstevního podílu bylo nutné složit 500 Kč a byl splatný nejdéle do šesti měsíců. Každý podílník zároveň ručil dvojnásobným obnosem tohoto podílu. Družstvo získalo v dražbě pasekářskou usedlost čp. 430 na Jezerném, kterou začalo hned od jara využívat ke své činnosti.
Z její obytné chalupy byla v r. 1930 zřízena nouzová turistická chata, z jejíhož příjmu v letní sezónu mohlo družstvo vyplácet svého hospodáře na Jezerném. Hospodáři nebylo podle nájemní smlouvy možné stanovit, kolik dní má ročně pro družstvo odpracovat, ale byl povinen vykonávat všechny potřebné práce. Dr. Brada z Pastevní a lukařské jednoty v Rožnově v r. 1930 přislíbil družstvu podporu v oblasti poradenství a také se přičinil, že za pomoci rožnovského odboru Klubu čsl. turistů byla upravena cesta od kostela Hlubokým až na Jezerné.
V rámci lesní reformy prováděné Státním pozemkovým úřadem družstvo odkoupilo v r. 1931 od rožnovského velkostatku lesní oddíl na Grúni o výměře přes 10 hektarů. Tehdy celkový příjem družstva za rok 1930 činil 25 tis. a vydání 21 tis. Kč. Pastevné za kus bylo stanoveno ve výši 150 Kč. Ing. Segeťa z Rožnova sestavil družstvu jeho účetnictví a doporučil zakoupit dobytčí váhu, protože dosud řádně nekontrolovali přírůstek dobytka. Dozorčí rada byla doplněna novými členy: Julius Malina (syn Č. Maliny) předsedou, Karel Kubáň místopředsedou, Dominik Holčák, Jan Vašut čp. 147, Cyril Jurečka a Michal Polách.
Za předsedy družstva Fr. Maliny a místopředsedy Jana Vašuta čp. 286 se na valné hromadě v r. 1932 projevil začínající úpadek družstva. Nebylo řádně placeno pastevné a ani za produkty, odprodané družstvem. Členové proto přijali rozhodnutí, že po uplynutí pastevního období nebude dobytek vydán, dokud majitel dobytčete pastevné nezaplatí. Fr. Fojtášek přednesl, že družstvo začalo upadat od tragické smrti Č. Maliny v prosinci 1929 a že funkce předsedy by měla být dána nejvíce činnému členu představenstva Pavlu Petřekovi, což se pak volbami uskutečnilo.
Družstvu nepomohla na valné hromadě v r. 1934 ani účast ředitele hospodářské školy v Rožnově Emanuela Vencla, poslance NS ČSR za republikánskou stranu, který zakládání družstva podporoval, zasloužil se v obci o měšťanskou školu a už od r. 1918 byl čestným občanem H. Bečvy. Vyjádřil se, že si s dr. Máchou z ministerstva zemědělství přijedou prohlédnout pozemky družstva, nakolik postoupilo jejich zlepšení, a že ho požádá o další uvolnění nějakého obnosu ze subvence, která dosud leží nevyčerpána u zemské rady. Naléhavě vyzýval, aby byly zaplaceny úroky a splátky z půjčeného obnosu na zakoupení lesa. Členové rozhodli, že tyto splátky uhradí z výtěžku za lámání kamene v lomu v Kněhyních, který měl najatý Pavel Petřek, a z prodeje dřeva z vlastního lesa. Valná hromada zároveň zamítla žádosti členů, kteří chtěli za této situace z družstva vystoupit a vrátit své podíly. Předsedou a zároveň pokladníkem družstva byl zvolen Ondřej Kantor čp. 396 a místopředsedou Cyril Jurečka.
Valná hromada v r. 1935 stanovila pastevné za kus 100 Kč a pro členy družstva 80 Kč. Rozhodla, aby na Jezerném byly prodány zásoby slámy a pokáceny staré buky ke zpracování na palivové dřevo. Současně zjistila, že špatný finanční stav družstva je způsoben neplacením dluhů dlužníky. Bývalým předním činovníkům představenstva P. Petřekovi a Fr. Malinovi pohrozila soudním vymáháním jejich dluhů.
Podle zprávy z valné hromady v r. 1936 je oba nadále nespláceli, ostatní drobní dlužníci splátky dodrželi. Členové, zanedbávající pracovní povinnosti vůči družstvu, byli upozorněni, že na jejich účet budou najati dělníci a nezaplatí-li ani je, bude jejich dluh odečten z jejich zavedených podílů v družstvu. Podle zprávy valné hromady bylo v r. 1935 zalučeno 2,5 měřice a rozorány 3 měřice půdy, prohozeny komposty, odvezen kámen, vytrhány pařezy a veškeré umělé porosty pohnojeny umělými hnojivy.
V r. 1937 byli největší dlužníci žalováni. Družstvo nemohlo platit úrok a úmor z hypotečního a směnečného dluhu, proto Spořitelna města Rožnova na majetek družstva vedla exekuční dražbu a sama celý majetek družstva koupila.
Členové na valné hromadě v r. 1938 rozhodli, aby se družstvo rozešlo a vstoupilo do likvidace. Za likvidátory byli zvoleni dosavadní předseda představenstva Jan Vašut čp. 286 a jednatel Josef Košárek. V likvidačním období se členové sešli k mimořádné valné hromadě v srpnu 1941 pouze v počtu deseti. Účetní uzávěrka družstva k 30.6.1941 a končící ztrátou 14.750 Kč byla schválena. Přijali návrh na výmaz družstva z obchodního rejstříku a dále aby knihy a spisy družstva byly na 10 let od uveřejnění výmazu družstva v úředním listě uschovány u Ondřeje Kantora na čp. 396.
Pastevní družstevnictví, iniciované a podporované agrárnickou politikou, pokrývalo především chudé horské regiony, a proto mu i státní orgány věnovaly větší pozornost. Nicméně hospodářská krize ve 30. letech měla na něho neblahý dopad a je zřejmé, že podobně jako na Horní Bečvě i v mnoha jiných obcích malá pastevní družstva Domoviny nepřečkala dobu okupace ve 40. letech a zanikala.

Jezerné. Pohled ze sedla Pod Kotlovou ke Kyvňačkám (vlevo). V popředí snímku louky a pastviny hornobečvanského pastevního družstva Domoviny nad údolím Hluboké.


Pohled od centra obce Horní Bečvy (stav v letech 1937–1940) směrem nahoru nad údolím Hluboké k Jezernému. Uprostřed snímku na horizontu je viditelný holý vrch Kyčery s trojmezím Horní Bečvy, Velkých Karlovic a Hutiska-Solance.


Turistické útulny

Od r. 1928 obnovil a zintenzívnil svou činnost v r. 1893 založený rožnovský odbor Klubu čsl. turistů. Díky tomu začal neustále vzrůstat počet jeho nových členů, kteří byli nejen z Rožnova, ale i z okolí, zvláště z Horní Bečvy. Koncem r. 1929 měl 89, v r. 1930 164 a od poloviny 30. let přes 290 členů. Z hornobečvanských členů býval ve druhé polovině 30. let a v poválečných letech do jeho výboru pravidelně volen druhým nebo třetím místopředsedou farář Vilém Schmied.
Už během léta r. 1929 odbor KČST využíval chalupu č. p. 430 na Jezerném jako nouzovou chatu, v níž byly turistům prodávány nápoje a potraviny. Začátkem r. 1930 zařadil do svého programu zřídit v chalupě na Jezerném i nouzovou noclehárnu a také vyjednat úpravu cesty od hornobečvanského kostela Hlubokým až na Jezerné. Noclehárnu hned vybavili šesti postelemi nákladem 2 tisíc Kč. Nejvíce práce bylo odvedeno v úpravě turistických cest za podpory z veřejných prostředků, o což se hlavně zasloužil jednatel odboru Ing. Dr. Ladislav Brada, přednosta Zemské výzkumné stanice travinářské v Rožnově. Od r. 1931 začala sloužit i upravená cesta Hlubokým na Jezerné.
Hostinský od kostela na H. Bečvě Bedřich Dvořáček (1888–1940) mohl od letní sezóny 1932 turistům na Jezerném čepovat pivo, sodovou vodu, malinovou šťávu a podávat studené pokrmy. Platnost povolení trvala do září a bylo nutné o ni každoročně žádat.
Po něm v letech 1934–1936 byl držitelem povolení k prodeji sodovek a piva v uzavřených lahvích vždy od července do září Antonín Vašut (1895–1964) z Horní Bečvy čp. 230, který býval i členem obecního zastupitelstva za čsl. národní socialisty.  
Od r. 1937 pak povolení obdržel hospodář Domoviny Petr Minarčík (1908–1993) ze Solance, který mohl do prodeje zahrnout i chleba a mléčné výrobky. V květnu 1940 Minarčík své živnostenské oprávnění přemístil z čp. 430 na svou vlastní v r. 1938 zakoupenou usedlost č. p. 499 v sedle Pod Kotlovou.
Turistickou nouzovou chatu a noclehárnu na č. p. 430, která měla tehdy už 15 lůžek, začal po něm provozovat Jindřich Podešva (1914–?) z Vel. Karlovic. Bydlel tu se svými rodiči, a ačkoliv v červnu 1940 zažádal okr. úřad o povolení k prodeji nápojů a jídel, zahájil ho ještě před jeho úředním schválením, protože letní sezóna už začala a turisté docházeli na Jezerné v hojném počtu. Z konkurenčních důvodů se snažil proti tomu zakročit Petr Minarčík. V srpnu 1940 poslal na Podešvu a jeho otce stížnost na úřady. Psal, že bez živnostenského oprávnění volně prodávají víno, pivo, likéry, chléb a mléčné výrobky, čímž je jeho řádně přihlášená živnost poškozována. Dokonce, že měli gulášovou zábavu a každou druhou neděli pořádají taneční zábavu s pitkami. Mezi dochovanými doklady okr. úřadu Val. Meziříčí neexistuje žádný, podle kterého by Podešva utrpěl nějaký postih. Naopak byl vyzván, aby předložil situační plánek budovy a půdorysný plánek objektu, v němž provozovat žádaná oprávnění bude možné pouze na základě hostinské koncese. Na jaře 1941 musel plánky předložit znovu, a to odborně vyhotovené. Ty mu byly až za rok vráceny a ve vyřizování hostinské koncese se patrně už nepokračovalo. Po válce se Podešva s rodinou z Jezerného vystěhoval do pohraničí.  
Naopak Minarčík na své usedlosti čp. 499, v níž byla zřejmě už v r. 1932 zřízena další turistická noclehárna, pohostinství turistům poskytoval nadále až do zrušení soukromých živností v r. 1957. Jeho návštěvní kniha byla nenahraditelně ztracena v době, kdy rožnovské Valašské muzeum v přírodě po něm usedlost vlastnilo jako rekreační objekt. Na někdejší tradici Petra Minarčíka nyní navazuje současný majitel usedlosti.
Jezerné se na přelomu 20. a 30. let stalo jedním z důležitých a záměrně budovaných záchytných bodů KČST v Moravskoslezských a Vsackých Beskydech a to i navzdory nástupu hospodářské krize. I když se jednalo o turistické objekty primitivně vybavené, pro své umístění na významné křižovatce turistických tras a na nejkrásnějším horském hřebenovém úseku mezi Soláněm a Třeštíkem byly často vyhledávány turisty.

Nouzová chata a noclehárna v obytné chalupě usedlosti čp. 430.


Turistická chata v chalupě čp. 499 Petra Minarčíka ve 40. letech.


Takovýto pohled na Jezerné se turistům naskytl, když při túře ve směru ze Soláně na Třeštík sestupovali z úbočí Kyčery do sedla Pod Kotlovou. Vlevo v popředí usedlost čp. 499 a vlevo vzadu čp. 430.


Literární místopis

Ačkoliv se horská samota Jezerné na Horní Bečvě samostatně nepromítla do žádného literárního díla, s jejím bezprostředním okolím je spjata celá řada zajímavých literárních odkazů.

Především přímo pod Kotlovou v samém konci údolí Jezerné leží jezero opředené pověstmi. Pohádku Karlovské jezero ze sběru B. M. Kuldy zahrnul Karel Jaromír Erben v r. 1865 do svého souboru Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních.

Český básník a prozaik Svatopluk Čech o prázdninách r. 1881 si na Horní Bečvě najal průvodce a nechal se přes Jezerné provést do Karlovic. Z jeho putování vznikl publikovaný fejeton Dvě chalupy moravské, později zahrnutý do knižního vydání Několik obrázků moravských (1884).

Za blízkou Kyčerou na Solanci (na severním svahu hlavního horského hřebene) pobývala na usedlosti u Vašků od ledna do března r. 1940 spisovatelka Jarmila Glazarová. Už během svého pobytu na Horní Bečvě v letech 1938–1939 napsala a dokončila román Advent (1939). Na Solanci si doplňovala již dříve sebraný a z větší části na H. Bečvě získaný dokumentární materiál a vytvořila z něho dokumentární prózu Chudá přadlena (1940). Podobně jako se Glazarové k Adventu stal reálným modelem život její gazděnky Josefy Vašutové (1903–1981), tak i v hospodyni Anně Vaškové na Solanci nacházela předobraz Chudé přadleny. Obě vrcholná díla Glazarové patří dodnes mezi to nejlepší, co kdy v literatuře o Valašsku vzniklo.



Jarmila Glazarová na Solanci u Vašků.


První vydání z r. 1940 v pražském Melantrichu. Autorem návrhu obálky Vojtěch Tittelbach. Na fotografii manželé Augustin (1887–1956) a Anna (1887–1964) Vaškovi, u kterých Glazarová bydlela.

Z hornobečvanské části nedalekých Kyvňaček vycházejí dvojí pozoruhodné rukopisné vzpomínky. Poslední ze starousedlíků Žofie Minářová (1914–2000) na přelomu let 1989–1990 zapsala působivé vzpomínkové ohlédnutí za životem vlastní rodiny v letech 1934–1989. Její prosté záznamy přinášejí svědectví o dožívajícím kulturním dědictví Kyvňaček, na nichž postupně ustala více než dvousetletá tvrdá kultivační práce mnoha generací předků, které tu zápasily o vlastní holou existenci. V letech 1992–1996 v lidovém humoristickém dvouměsíčníku Potmělúch, vydávaném na Vsetíně, otiskli řadu jejích drobných humoristických črt. Její vzpomínky byly publikovány ve dvou různých edicích: nejprve časopisecky „…byly to zlaté Kyvňačky“ ve Zpravodaji obce Horní Bečva, leden–duben 2001; podruhé pod názvem Zlaté Kyvňačky…? s bohatou fotodokumentací v knize Petr Andrle a kol.: O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech II. v r. 2016 vydané Okrašlovacím spolkem Rozhledna v Čeladné.

Žofie Minářová


Hornobečvanské Kyvňačky v 50. letech 20. století. Na hřebeni u lesa stavení rodiny Minářových.
V r. 2017 bylo z větší části zbouráno a byla zahájena jeho přestavba. Zcela v popředí mezi rolemi hůře viditelná Košárčena, rodná chalupa Jiřiny Gryczové–Koláčkové. Nyní už z větší části svahy těchto míst pohlcuje porost lesa anebo náletových dřevin. Foto Milan Borovička.





Autorkou dalších rukopisných vzpomínek a literárních črt je učitelka Jiřina Gryczová (1913–1994), rodačka z Kyvňaček. Když v pěti letech ztratila matku, prožívala pak své dětství a dospívání na usedlosti prarodičů Janíčkových na Prostřední Bečvě v začátku údolí Bacov. Ve svých neobyčejně rozsáhlých a poutavých vzpomínkách zachytila tehdejší školu a život na Bečvách. Rukopisu se ujali Valašský muzejní a národopisný spolek s Valašským muzeem v Rožnově a v listopadu 2017 jej vydali v samostatné knižní publikaci pod názvem Jiskřičky naděje.




Jiřina Gryczová s tatínkem Michalem Koláčkem před rodnou chalupou na Kyvňačkách.


Prameny a literatura

Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, pozemková kniha Horní Bečva; Katastrální pracoviště Vsetín, pozemková kniha Velké Karlovice.
Literární archiv PNP Praha, fond Jarmila Glazarová.
MZA Brno, indikační skici H. Bečva, V. Karlovice, Solanec: http://www.mza.cz/indikacniskici/.
SOA Vsetín, fond Archiv obce Hor. Bečva, inv. č. 19; fond ONV VM, inv. č. 169, živnostenský rejstřík; inv. č. 552, karton 191, čp. 430;
ZA Opava, fond Krajský soud Nový Jičín – oddělení firemních spisů, inv. č. 888, Dr IX 49, karton 105.

Beskydy. Turistickými stezkami. Wart, Třinec 2015.
Bezkydy-Jeseníky. 1930, č. 2-3, č. 8-9; 1931, č. 1-2, 3; 1932, č. 4, 6.
ANDERLE, P. a kol.: O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech II.  Okrašlovací spolek Rozhledna, Čeladná, 2016.
MALINA, K. J.: „…byly to zlaté Kyvňačky.“ Ze vzpomínek Žofie Minářové na léta 1934-1989, prožitá na Horní Bečvě – Kyvňačkách. Zpravodaj obce Horní Bečva. 2001, leden, s. 1-4; únor, s. 1-3; březen, s. 1-3; duben, s. 1-3.
Ke vzniku obce Prostřední Bečva a k historii fojtství na Prostřední Bečvě. Valašsko-vlastivědná revue. 30, 2013/1, s. 10–14;
MOTÝL, Ivan: Samoty bez proudu. Týden. 2004, č. 52–53.

Za cenné informace autor děkuje paní Anežce Ottolini-Vaškové z Hutiska-Solance.

Návrat na obsah