Anna Volková-Malinová (1713-1786) a rod Volků ze Solance. - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Anna Volková-Malinová (1713-1786) a rod Volků ze Solance.

Hlavní nabídka > Genealogie > informace k rozrodu Martina Maliny
O Anně Volkové a jejích rodinných poměrech lze v matrikách jen máloco nalézt a dokonce záznam jejího sňatku z 31. ledna 1730 obsahující jen holá jména bez jakýchkoli jiných bližších údajů právem vyvolává pochybnost o její totožnosti s osobou uváděné nevěsty. Ale to není jediné, co po ní stejně jako po většině jejích sourozenců a vrstevníků zůstalo. Z dávné a tajemstvím neznáma obestřené minulosti jejího života se ovšem do počátku minulého století snad právě o ní tradovaly dvě zprávy. Jak jinak, jsou historicky značně nespolehlivé a ani zdaleka nemusely spolu souviset. Obě ale paradoxně k sobě navzájem dobře zapadají a jako by o ní společně nabízely ucelenější obraz, jímž však mnohé nadále zůstává nezodpovězeno, ale který v posledku k našemu údivu potvrzuje Anninu nejistou totožnost u zmíněného kopulačního zápisu. Jistěže může jít zcela o náhodu a dosah tradovaného ústního podání nelze přeceňovat.
 
Bylo Anně osm let, když za necelé tři měsíce po porodu nejmladší sestry jí zemřela matka. Otec jim polosirotkům uvedl na hornobečvanské fojtství macechu ve své druhé manželce Rozině Majerové z hutiského fojtství. Hned následujícího roku na jaře přišel na svět předčasně sotva v pátém měsíci anebo včas, byl-li počat už dávno ještě před svatbou, první nevlastní sourozenec. Po něm se jich časem narodilo dalších pět, kteří však také až na jednoho brzy jeden za druhým umírali. Dalších osm roků uplynulo s jejím dětstvím a Annu, jen co dosáhla 16 let, provdali za 26letého Martina Volka ze Solance. Snad už tehdy nebyla jen útlým děvčátkem, neboť nejednoduché rodinné poměry a soužití s početnou domácí chasou ve službě a práci při fojtství možná uspíšily její dospívání a nabytí ženské pevnosti a nezdolnosti. Ostatně k takové představě nás nepřímo ponoukají obě tradované pověsti, které nezáměrně napovídají, že patrně už od časného mládí zvládala jízdu na koni.
 
Její manžel Martin Volek pocházel z významného rodu ze Solance, už tehdy rozvětveného do okolních dědin, hlavně v Karlovicích. Nejstarším známým předkem byl jeho praděd Mikuláš Volek (* cca 1620 † 5.4.1692), který se po založení obce Solanec v r. 1657 stal jejím historicky prvním purkmistrem. Budoucí Martinův otec Martin Volek (1678-cca 1747) si vzal za manželku Magdalénu, dceru Jana Kubiše.  O jeho pasekářském gruntu, ukrytém v horách na Solanci, se však gruntovní knihy Solance zmiňují naposledy v r. 1685, kdy ho převzal jeho otec Ondřej, a pak až téměř po sto letech v r. 1783, kdy až dávno po něm jeho pravnuk Jan Volek (1760-1840) ho vykoupil od vrchnosti. Nevíme, jestli už Martin Volek získal přízvisko Kubiš podle rodného příjmení své manželky, ale je jisté, že nositelem tohoto přízviska byl jeho syn a současně nastávající manžel Anny Malinové mladý Martin Volek (1703-1752). Obdobně byl přízviskem odvozeným od rodného příjmení vlastní matky označován i jeho bratranec Ondřej Volek-Korytář (cca 1723-1773), který se usadil na Horní Bečvě.
 
Po oddavkách v Rožnově následovala Anna svého muže do jeho rodiště na Solanci. Hned následujícího roku 11. dubna 1731 se narodil jejich nejstarší syn, posléze i dědic gruntu a pokračovatel rodu Jiří Volek. Kvůli chybějícím listům v nejstarší hutiské tripartitní matrice neznáme jejich další narozené děti. Pouze dochovaná část opisů matrik pro biskupskou konzistoř nás informuje o Veronice, narozené 19. února 1740. A na základě zápisu v oddací části matriky se dozvídáme ještě o dceři Anně (* cca 1733 † 28.7.1782), která se 12. prosince 1751 provdala za pasekáře jednoho z předních a starobylých rodů z Prostřední Bečvy Václava Vašuta (1722-1799), jemuž tenkrát na svatbě šel za svědka prostřednobečvanský fojt Jiřík Závorka.
 
Martin Volek se nedožil vysokého věku. Byl však snaživým a zámožným hospodářem, jak dokládá udělovací listina z června 1743, podle níž obdržel od vrchnosti za 200 zlatých do dědičného nájmu jednu z javořin (vymezených pastvin) na Beneškách, na hřebeni Vsetínských Beskyd. Měla rozlohu 85 hektarů a rozkládala se z větší části na katastru Horní Bečvy a z menší na území Karlovic. Na javořině podle něho pojmenované Kubišova Beneška a později na Horní Bečvě zkráceně Kubiška mohl pást 160 vlastních a cizích ovcí.
 
Jeho usedlost postupně předávaná jeho potomkům spadala sice k obci Solanec (po zavedení domovních čísel pod číslem 49 a po přečíslování 40), ale ležela při tom v hutiském katastru, jak je už zřejmé z indikačních skic stabilního katastru z r. 1833. Celková výměra její půdy dosahovala v první třetině 19. století 47,5 hektarů.

Martin Volek byl patrně tajného evangelického vyznání po svých předcích. Vždyť už jeho praděd Mikuláš Volek a děd Ondřej Volek byli v počátku 70. let 17. století vedeni v seznamu nekatolíků rožnovské farnosti, kteří nepřistoupili k nařízené katolické reformaci víry.
 
A tak posléze už za života Martina Volka a jeho manželky Anny se grunt U Kubišů stával kolébkou pověstného evangelického rodu Volků, jejich potomků, kteří vynikali duševní a tělesnou zdatností, rozvážným a sebevědomým chováním a vystupováním a ve svém okolí byli široko daleko váženi. A synové z jejich potomstva, budoucí schopní hospodáři, se snoubili s dcerami z rodin fojtů. Jejich vnuk Jan Volek (1760-1840) si vzal za manželku Marianu (* 31.8.1760), dceru dolnobečvanského fojta Jana Maléře, následně pravnuk Jan Volek (1784-1870) Rozinu (* 6.1.1789), dceru střítežského fojta Michala Dobše, a jeho mladší bratr Jiří Volek (1797-1847), kterému bylo uloženo stát se  hospodářem na usedlosti založené v javořině Kubišce, se oženil s Veronikou (* 5.1.1798), dcerou hornobečvanského fojta Jiřího Maliny. Přičemž tato Veronika Malinová byla vnučkou nevlastního bratra Anny Volkové fojta Jana Maliny (1723-1777).
 
Josef Volek (1807-1865), nejstarší syn jejich pravnuka Jana Volka a Roziny, roz. Dobešové, se v r. 1828 oženil s Rozínou, vdovou po svém předčasně zemřelém strýci a nešťastném střítežském fojtu Janu Dobšovi. Následně v letech 1828-1846 byl i sám dočasným fojtem a zakladatelem selského rodu Volků ve Stříteži nad Bečvou. Josefa Volka, střítežského fojta, mladší sestra Veronika Volková (1817-1857) ze Solance se provdala do spřízněné rodové větve Volků na Horní Bečvě, vycházející od výše jmenovaného Ondřeje Volka-Korytáře. Její vnuk Josef Volek (1874-1945) vynikl jako stolařský mistr a od r. 1897 zakladatel úspěšné nábytkářské firmy ve Valašském Meziříčí, kterou i v současnosti řídí jeho potomci pod názvem Jelínek - výroba nábytku s.r.o. Z generace pravnuků Jana Volka a Roziny, roz. Dobešové, vzešel jimramovský evangelický farář a posléze katecheta měšťanských škol v Praze na Žižkově Jan Volek (1879-?). V současnosti nepřehlédnutelnou osobností je zasloužilý český muzikolog a vysokoškolský pedagog Tomislav Volek (1931), zabývající se převážně dílem Mozarta. A lze pokračovat dále ve výčtu jednotlivých osob a mnohých lidských osudů těch, kteří s úctou zachovali paměť o svém původu v evangelickém rodě Volků na Solanci.
Když konečně pak už z šesté generace potomků Martina Volka a Anny, roz. Malinové, Ludvík Volek (1896-1963), tedy už pravnuk jejich pravnuka, převzal na rodném gruntu hospodářství od svého otce, požádal v květnu 1925 spisovatele Františka Josefa Karase, pobývajícího tehdy v letech 1914-1926 na Hutisku v Zákopčí, o sepsání dosud jen ústně tradované rodinné kroniky Volků.
 
Pamětní kniha Volků začíná rozpomínkami na nejstarší známé předky rodu vyprávěním o vdově Doře Kubišové. V době pronásledování nekatolíků po třicetileté válce přišla odněkud od Přerova s trochou peněz a knih a na Solanci se uchýlila na odlehlém místě pozdější Volkovy usedlosti. V rubisku na nynější lesní pozemkové parcele č. 1203/2, kde se v začátku minulého století dosud říkalo Na chalupčisku, postavila roubenou chaloupku a u ní vzdělala první dvě role. K ní se přiženil ze Vsacka, asi z území nynějších Karlovic, Martin Volek. Dora Kubišová měla u sebe z předchozího manželství 13letého synka Ondřeje. Toho však po letech, když pásl ovce, roztrhal medvěd. Dědicem se tedy stal Martin Volek mladší. Jemu však tradice přisuzuje za manželku dceru dolnobečvanského fojta, se kterou se ovšem ve skutečnosti oženil až jeho vnuk. Martinovu nástupci synu Jiřímu měla být místo Anny Jelenkové manželkou katolička Malinová z hornobečvanského fojtství, která jak už z matrik víme, byla naproti tomu jeho vlastní matkou. Uvádět dále narativní sdělení o jednotlivých generacích netřeba. Je nabíledni, že tradované podání vykazuje značné posuny ve faktech. Tradice o počátku gruntu sice mohla vycházet z dávné skutečnosti, ale v tom případě je pak poznamenána závažnou zkratkou, která vůbec nezná generaci Mikuláše a Ondřeje Volka a Martina přibližuje nikoliv jako toho, kdo si na otcovský grunt přivedl manželku rozenou Kubišovou, ale naopak že se k ní přiženil. Následně tradované podání dokonce přeskočilo i celé jedno koleno předků, jak hned odhalil proslulý autor Knihy o Stříteži František Dobeš. Ten pamětní knihu Volků podrobil důkladné kritice ve světle dostupných pramenů a v ní její zjevné omyly uvedl na správnou míru. V předmluvě napsal, že kronika má četné přednosti, protože vychází z tradovaného podání pamětníků, ale tím i slabosti.
 
Pro nás je tedy zvláště vzácným její pasus o Anně Volkové-Malinové, jejíž křestní jméno přitom ani nezná: „… Na koni dojížděla do trinitářského kláštera v Zašové. U klášterníků ukládala své peníze. Když je později chtěla vyzvednout, ptali se po listině, úpisech, a když se jimi nemohla prokázat, nedali ji ani zlámanou grešli, zapřeli všechno. To zviklalo její katolickou víru a přejala víru mužovu.
 
I po zrušení trinitářského kláštera Zašová zůstávala nadále poutním místem. Z jejích votivních darů se ještě na počátku minulého století dochovaly tři obrazy zavěšené na zdi v sakristii kostela. Jeden z nich, už ale velmi sešlý, znázorňoval tryskem uhánějícího koně, který za sebou vleče ženskou postavu jednou nohou uvízlou ve třmenu. Žena oblečená v oděvu velmi připomínajícím valašský kroj měla představovat podle jedné z verzí pověsti jistou paní z Vítkova, která každoročně putovala do Zašové s procesím. Jednou při cestě se její kůň nečekaně splašil, svrhl ji ze sebe a ona při pádu uvázla jednou nohou ve třmenu, ze kterého nebylo vůbec možné se vyprostit, jak ji kůň divoce vlekl za sebou. Žena ve smrtelné úzkosti vzývala Pannu Marii Zašovskou, a tu se kůň v nejdivočejším běhu náhle zastavil jakoby před vysokou zdí a žena z krajního ohrožení života vyvázla nezraněná a zdravá. Ovšem zašovský rektor František Šobr (1803-1893) vypravoval svým školákům, že na onom votivním obraze ta dívka, která byla zázračným způsobem zachráněna, byla dcerou fojta z Horní Bečvy.
 
Adolf Bayer, který obě verze pověsti zaznamenal, byl přesvědčen, že se jednalo o dva podobné případy. S tím, aniž bychom ještě cokoliv chtěli dodávat, uzavíráme tajemství života Anny Volkové-Malinové ze Solance.
Hutisko. Indikační skici stabilního katastru z roku 1833 s Volkovou usedlostí čp. 40.

Deset generací dědičných držitelů rodového   gruntu Volků a jejich vybraní sourozenci

Prameny, poznámky:
 
Genealogická data – Radim J. Vašut, Karel J. Malina.

Rukopis Rodinná kronika rodiny Volkové v Solanci č. 40, nyní v Hutisku č. 67 s vloženou předmluvou Františka Dobše ve vlastnictví rodiny Volkovy na Hutisku-Solanci.

BAYER, Adolf: O památnostech poutního místa Zašová. Zašová, Farní úřad 1904, s. 37-38.
Podle sdělení současného duchovního správce farnosti Zašová P. Jiřího Poláška zmíněný votivní obraz již neexistuje.

MZA Brno,
D1, inv. č. 54, sign. 50, fol. 30r; dostupné:
http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d1/docs/D0001-54.htm, el. s. 32.
D2, poř. č. 50, sign. 50, dostupné:
http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d2/docs/D0002-50.htm, el. s. 169, 688
D4, poř. č. 28, fol. 212v.

ZA Opava,
Fond Velkostatek Val. Meziříčí-Rožnov, inv. č. 768, fol. 43r-44r; inv. č. 133, fol. 196v-198r.
Návrat na obsah