Kateřina Bilová-Malinová (1711-1772). Genealogické podklady k historickému vývoji Bilova dvora na Dolní Bečvě - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Kateřina Bilová-Malinová (1711-1772). Genealogické podklady k historickému vývoji Bilova dvora na Dolní Bečvě

Hlavní nabídka > Genealogie > informace k rozrodu Martina Maliny
V necelé půli třetího roku od svatby nejstaršího syna Martina se konala 19. července 1729 svatba i nejstarší dcery fojta Jana Maliny Kateřiny. Bylo jí tehdy 18 let a bezmála 22letý ženich Jan Bil (1707-1771) pocházel z významného dolnobečvanského rodu. Jeho rod navíc oplýval silnou vitalitou a ve svých větvích se rozrůstal do několika obcí na Rožnovsku. Janova otce Václava Bila (* 1684 † ?) lze z našeho pohledu charakterizovat jako snaživého hospodáře na jednom z dolnobečvanských gruntů, matka Kateřina (* 5.10.1688 † 26.9.1729)  byla rodačkou z dolnobečvanského fojtství. Janův strýc Michal Bil se v r. 1722 stal fojtem v Karlovicích. Také i po tomto Michalovi jeho potomci v dalších čtyřech generacích zůstávali až do r. 1827 dědičnými fojty ve Velkých Karlovicích. Mimochodem z jejich rodu pocházel Jiří Bill (1756–1832), zakladatel rožnovského rodu Billů, z něhož vzešlo několik generací rožnovských poštmistrů a význačných starostů města Rožnova v následujícím 19. století. Nadto i Janova babička Manda Bilka (* cca 1655 † 16.3.1705), jak ji při jejím pohřbu zaznamenává rožnovská úmrtní matrika, byla dcerou svého času vigantického fojta Jiříka Švancara. Konečně dohodnutí a uzavření Janova sňatku s dcerou fojta Maliny nepochybně a přirozeně odpovídalo dobovému postavení rodiny Václava Bila.

Už při jejich oddavkách tomu nasvědčují nerozdílně i oba potvrzení svědkové: Jiří Martičák, jeden z předních dolnobečvanských sedláků, a Jan Maléř, ženichův strýc a současně tehdejší dolnobečvanský fojt. Nelze se u těchto dvou krátce nezastavit.
Jiří Martičák (* 9.3.1687 † 8.4.1751) byl rodákem z Horní Bečvy, v jehož rodu vzniklo zmnožené příjmení Martičák-Maceček. V r. 1714 se zakoupil na jednom z dolnobečvanských gruntů, který byl situován pod Dolním Rozpitým nad nivou Bečvy (v současnoti Dolní Bečva čp. 10, Penzion U Blinků). V r. 1743 společně se svým švagrem Ondřejem Vašutem, sedlákem z Prostřední Bečvy, získali od vrchnosti do dědičného nájmu největší javořinu na Horní Bečvě, zvanou Vrch Bečvic, na níž směli pást 200 ovcí, Jiřímu připadla jedna čtvrtina, zatímco jeho švagr vlastnil ostatní tři čtvrtiny rozlehlé horské pastviny.
Jan Maléř (8.6.1690 † ?) byl po svém dědu Jakubovi a otci Janovi dědičným dolnobečvanským fojtem. Vztah mezi oběma zmíněnými a bezpochyby sebevědomými muži se ovšem dramaticky vyhrotil během dlouholeté vzpoury poddaných proti vrchnosti na rožnovsko-krasenském panství. Jiří Martičák se v r. 1750 stal jedním z hlavních dolnobečvanských předáků těch, kteří se do ní zapojili, a fojta, který z nezbytí svého postavení neústupně stál na straně vrchnosti, ve sporu při probíhající slovní hádce dokonce fyzicky uhodil. Spolu s dalšími dvaceti hlavními buřiči z Rožnovska byl v únoru 1751 zatčen vojskem. Těžce pykal nejen za svoji účast v rebelii, ale i za to, že vztáhl ruku na fojta Jana Maléře. Zemřel v Brně ve strašných podmínkách špilberského vězení.

Rodný grunt Jana Bila se rozprostíral přímo na pomezí mezi Dolní a Prostřední Bečvou (do r. 1703 Horní Bečvou). Přírodní charakter jeho lokality s okolními svahy, které spadají z obou stran k Bečvě a výrazněji zužují její říční nivu, v níž současně podél pravého břehu odedávna procházela hlavní údolní cesta, vyvolává v krajině dojem přirozené vstupní brány mezi oběma obcemi. Původním držitelem usedlosti, jejíž pozemky sahaly od hřbetu Bilovy palenice k potoku Sovík a dále „Na rovni“ se rozkládaly až k samému břehu Bečvy, byl Ondřej Kubáň. Podle lánského rejstříku z r. 1675 měl Kubáňův grunt jeden kus role o 16 měřicích III. bonitní třídy. Od jeho syna Jiřího Kubáně pak grunt v r. 1679 za 80 rýnských zakoupil Janův děd Václav Bil. Jak dokládá tehdejší gruntoknihovní záznam a ještě dřívější poznámka v urbáři meziříčského a rožnovského panství z r. 1676, Kubáňova usedlost původně spadala k Horní Bečvě, ale na základě svolení tehdejšího majitele panství Bernarda ze Žerotína byla z Horní Bečvy převedena k Dolní Bečvě. Tím de facto došlo k posunu hranice mezi tehdejší Horní a Dolní Bečvou od linie potoka Sovík na horský hřbet později známý pod názvem Bilova pálenica. Ten představuje výraznější oddělující přírodní útvar v krajině a s protějším svahem nad levým břehem Bečvy utváří onu pomyslnou průchozí bránu mezi Dolní a Prostřední Bečvou.

Než zakoupil Kubáňův grunt na Dolní Bečvě, zdržoval se Václav Bil (* cca 1629 † 1699) ve Viganticích, odkud si vzal za manželku Magdalénu, dceru tehdejšího vigantického fojta Jiříka Švancara (držitelem fojtství ve Viganticích byl v letech 1661-1686 a dožil na výminku u své dcery na Dolní Bečvě). Pocházel až ze Stříteže a byl synem tam už zemřelého Jana Bila. Patrně z rodu Bílých, doloženého zvláště v Zašové. Dědicem usedlosti se stal jeho nejmladší syn Václav Bil (1684-?). V přítomnosti jeho ostatních spoludědiců byl Václavu mladšímu v gruntovní knize připsán v celkové hodnotě 90 rýnských samotný grunt nadto „i s tím kútem, co nebožtík otec od Mikule Smočka z Prostřední Bečvy za pět rýnských ukúpil“.  K zápisu došlo v r. 1709 také za účasti fojta Jana Maléře, který tehdy už byl Václavovým tchánem.
Poslední vůle „Porúčím předně Pánu Bohu duši a tělo v ochranu lidem…“, kterou dne 3. února 1698 necelý rok před smrtí vlastnoručně sepsal zakladatel rodu Václav Bil. Její dvojlist byl vložen do gruntovní knihy Dolní Bečvy, ovšem později byla jeho závěť za účasti dvou svědků pozměněna a v nové verzi zapsána do gruntovní knihy.


Po dvaceti letech od stvrzujícího zápisu z r. 1709 si tedy Václavův starší syn Jan Bil (1707-1771) přivádí manželku Kateřinu z hornobečvanského fojtství a po necelých třech letech se oženil i jeho mladší bratr Martin Bil (1712-1772) patrně s dcerou výše zmíněného Jiřího Martičáka. Ovšem kdy zemřel jejich otec Václav, nevíme, poněvadž záznam jeho úmrtí v rožnovské matrice chybí. Oba bratři na gruntu společně hospodařili. Ale za svého života, když ho po otcově smrti společně plně převzali, jeho spoluvlastnictví či jeho rozdělení na dvě poloviny nenechali zápisem „vtáhnout“ do gruntovní knihy. Informuje o tom zápis až z r. 1773 po jejich smrti, kdy společný grunt byl převáděn na jejich syny. Z indikační skici Dolní Bečvy z r. 1833 podle označení jednotlivých pozemků Bilova dvora plyne, že původní grunt byl rozdělen na západní a východní část, přičemž Jan hospodařil ve východní polovině. Podle soupisu v Poddanské přiznávací fasi z r. 1749 měl Jan čtyři kusy rolí o celkové výměře 8 měřic a Martin tři role úhrnem o stejné výměře 8 měřic, což odpovídalo stavu jednotného 16 měřicového gruntu v r. 1675.

Jan a Kateřina Bilovi měli patrně devět dětí, ačkoliv o dvou z nich křestní záznamy v rožnovské matrice nenacházíme a dozvídáme se o nich až při jejich zapsaných sňatcích. A nemůžeme ani ověřit, zda novorozence Martina a Rozinu kmotři přinesli ke křtu výjimečně do nového lokálního kostela na Hutisku namísto do hlavního farního a pro Dolní Bečvu spádového kostela v Rožnově, protože počátek z nejstaršího svazku hutiské tripartitní matriky se záznamy křtů z let 1733-1744 chybí.

Přehled potomků Jana a Kateřiny Bilů:

Jan              * 24.11.1731 † ?,    
∞ 7.5.1754 Anna Frnková, dcera od Jan Frnka, Dolní Bečva,
Marina         * 3.3.1734 † ?,                 
Jiří               * 2.6.1738    † 6.12.1814,
∞ 7.2.1764 Kateřina Vojkůvková † 27.11.1798, dcera od Jos. Vojkůvka, Dolní Bečva,
Kateřina       * 27.8.1740 † ?,               
Josef           * 7.9.1742 † 11.12.1818,            
∞ 20.11.1771 Marina Růčková, dcera od Jakub Růčka, Dolní Bečva,
Kateřina       * 13.1.1744 † ?,               
Kateřina       * 18.10.1745 † ?,            
∞ 7.2.1764 Jiří Nohavica, syn od Václav Nohavica, Rožnovské paseky,
Rozina * ? † ?,
∞ 20.11.1755 Jan Rajnošek, Dolní Bečva,
Martin * ? † cca po r. 1759,
∞ 26.2.1756 Anna, dcera od Homulka [?] Onřeje Kramoliše.

Do rodinných poměrů a společného hospodaření v jánské části utvářejícího se Bilova dvora umožňuje jen nahrubo nahlédnout gruntoknihovní zápis z r. 1773, kdy po smrti obou rodičů (zemřeli krátce po sobě) podle otcovy poslední vůle se pravoplatným dědicem jeho poloviny gruntu v hodnotě jednoho sta rýnských stal nejmladší syn Josef Bil (1742-1818). Přitom celá polovina z vyčíslené sumy, kterou byl nastupující hospodář povinen vyplatit, byla určena na splácení dluhů po nebožtíku otci, což napovídá, že Janu Bilovi se už na gruntu nedařilo natolik jako jeho otci Václavovi. Až po otcově smrti se Josef v listopadu 1771 oženil a se svou manželkou museli do února 1772 dochovat jeho nemocnou matku Kateřinu, jak doslova zaznamenává gruntovní kniha, „poněvadž dcery v nemoci ji obsluhovat nechtěly“. Proto také byl Josefovi darován a připsán matčin podíl podle jejího posledního řízení i s očiznú, která mu náležela, to vše ve výši 20 rýnských. Po deseti rýnských měl Josef vyplatit sestry Rozinu a Kateřinu a také nejmenovaného sirotka po zemřelém bratru Martinovi, kterým podle matriky měla být jeho jediná dcera Anna (* 25.3.1759). Dalších dětí matrika Martinovi nepřipisuje a nepřináší ani záznam jeho úmrtí, respektive pohřbu. Naproti tomu Josefův bratr Jan, kterému se podle nepravidelných křestních záznamů narodilo pět dětí, užíval nad cestami kousek role s úvraťami, z níž byl povinen každoročně ke gruntu odvádět 30 krejcarů a k tomu odkládat i poloviční plat od pasení dobytka. Podobně bratr Jiří, jehož manželství zůstávalo bezdětné, užíval dvouměřicovou roli a „lúku od jeho chalupy do Vaškového chodníka“, z které každoročně měl odvádět 1 rýnský ke gruntu, taktéž spravovat poloviční plat z hovězího dobytka. Po jeho smrti a smrti jeho manželky, pak vše mělo připadnout k otcovskému gruntu.

Stejnou hodnotu jednoho sta rýnských měla i druhá martinská polovina gruntu, kterou podle zápisu z r. 1773 obdržel Josefův bratranec Jiří Bil (* cca 1734 † 1814) od svého otce Martina Bila. Polovinu ze sumy měl během 4 let vyplatit bratru Janovi a zbývajících 50 rýnských přenechat k dispozici svému otci. V této západní polovině gruntu došlo k jejímu dělení na dvě čtvrtiny ještě před koncem 18. století, kdy nejprve od výše jmenovaného Jiříka jeho syn téhož jména Jiří Bil (1764-1822) převzal v r. 1793 jeho polovinu gruntu ve stejné ceně 100 rýnských, z níž musel vyplatit ještě stále váznoucí pohledávku svého strýce Jana, pak své dva bratry a šest sester. Ovšem v r. 1797 z otcovské poloviny gruntu popustil čtvrtinu jednomu ze svých bratří Janu Bilovi (1771-1830), který ji směl užívat jenom jakožto hofer (podruh, nájemník).

Dědic a hospodář jánské poloviny gruntu Josef Bil v r. 1818 podstoupil svou živnost v celkové tržní ceně 600 rýnských rozdělenou na dvě čtvrtiny synům Jiřímu Bilovi (1773-1835) a Josefu Bilovi (1783-1860). Každá čtvrtina měla vyměřeno 25,712 jiter půdy (14,796 ha), z níž zhruba 3 jitra plochy představovaly role, další 3 jitra louky a na panské půdě 11 jiter pastvin a 6 jiter lesa V pálenicách. V obou stejně sepsaných kupních listech, které panský gruntovní úřad vtělil do nových gruntovních knih, je důvodně zmiňováno tehdejší nařízení o nemožnosti dělit usedlosti na katastrální půdě, proti němuž obecní úřad dosvědčil, že původní jednotná živnost o celkové výměře 101,1249 jiter (58,194 ha) jediného hospodáře jen hubí, zatímco čtyři současné hospodáře dostatečně uživí a proto jim mělo záležet na tom, aby si na své útraty vymáhali povolení k rozdělení gruntu u Moravskoslezského zemského gubernia v Brně.

Z uvedeného vyplývá, že počátky Bilova dvora sice spadají už do 18. století, ale k samotnému formování shluku čtyř zcela oddělených usedlostí docházelo až v první třetině 19. století. Z východní jánské poloviny někdejšího gruntu vzešla samostatná hospodářství čp. 141 a 155, v západní martinské části gruntu pak nástupnické usedlosti čp. 142 a 161.
Dolní Bečva. Indikační skici stabilního katastru z roku 1833 s usedlostmi Bilova dvora.
Pohled do krajinné vstupní brány mezi Dolní a Prostřední Bečvou. Vlevo nad zátočinou Bečvy a cestou shluk usedlostí Bilova dvora a nad ním svah Bilovy pálenice. Foto pravděpodobně Osvald Kotouček. Fotoarchiv Muzea regionu Valašsko, Vsetín.
Pohlednice vydaná Osvaldem Kotoučkem z Rožnova (Fototisk Fotoprům. V. Čermák, Praha-Košíře) zachycuje na Dolní Bečvě před r. 1930 pohled přes údolí Horní Rozpité s jeho školou z r. 1886 na zřetelnou linii potoka Sovík v centru snímku, za ním se s polnostmi Bilova dvora zvedá svah Bilovy pálenice a pod ním nad nivou Bečvy jsou zčásti znatelné usedlosti Bilova dvora. Nedaleko od nich vpravo v místě lomené zatáčky cesty prochází katastrální hranice s Prostřední Bečvou a na protějším břehu Bečvy jsou už viditelné první dvě prostřednobečvanské usedlosti čp. 1 a 2.

Současný pohled na Bilovu palenicu, pod ní Bilův dvůr (v centru snímku) a na nejnižší pozici v nivě Bečvy zástavba na někdejších pozemcích Bilova dvora označovaných „Na rovni“. Foto autor, říjen 2020.

Celkový pohled na Dolní Bečvu od Radhoště k Bilově palenici se zřetelnými liniemi Horního rozpitského potoka (v levé polovině snímku) a potoka Sovík (v pravé polovině snímku) ohraničujícího pozemky někdejšího Bilova dvora.
Foto autor, říjen 2020.

Prameny:

DOBEŠ, František: Kniha o Stříteži. Díl I. Vl. nákl., Val. Meziříčí 1947,  s. 177-184.
VAŠUT, Radim Jan: Genealogie našich předků. Ročenka 2009. Olomouc, soukromý tisk 2009  s. 93, 216.

Zemský archiv Opava,
Velkostatek Val. Meziříčí-Rožnov,
i. č. 48, fol. 99r-100r, fol. 238-240;
i. č. 50, fol. 46v-55r;
i. č. 53, fol. 701v-707r, 767v-768r, 797v-798v (el. str. 62-66, 114, 132-133);
i. č. 195, fol. 211r (el. str. 108).

Moravský zemský archiv Brno,
D1, inv. č. 54, sign. 50, fol. 46v;
dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d1/docs/D0001-54.htm, el. str. 49.
D2, poř. č. 50, sign. 50,
dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d2/docs/D0002-50.htm, el. str. 143.


Návrat na obsah