Martin Malina (* cca 1633 † 13.2.1704), chalupník a fojt na Horní Bečvě - Karel Jan Malina - osobní stránky

Přejít na obsah

Martin Malina (* cca 1633 † 13.2.1704), chalupník a fojt na Horní Bečvě

Hlavní nabídka > Genealogie > informace k rozrodu Martina Maliny
Úvodem.

První předek, od kterého lze spolehlivě a nepřetržitě sledovat vývoj celého rodu, se narodil někdy za třicetileté války a požíval ochrany světce v podobě vojáka - jezdce na bílém koni, který přeťal mečem svůj plášť, aby do jeho odťatého kusu mohl zahalit nahého žebráka, prosícího o almužnu. Jmenoval se Martin.
Byl-li rodákem z Horní Bečvy anebo sem přišel s rodiči odjinud, nám není známo, ale přece s Horní Bečvou byla spjata převážná část jeho života.
A není také jisté, kdy byla Martinova domovská obec založena, lépe řečeno právně uspořádána, zda už v první třetině 17. století, kdy se objevuje název Dolní Bečva, anebo až někdy kolem roku 1650. Ale už dávno předtím tu trvale sídlilo dost roztroušeného obyvatelstva. A mezi nimi možná jeho rodiče, jejichž původ pravděpodobně sahal k Rožnovu. Ze záznamu Martinova sňatku r. 1676 před námi vyvstává alespoň jméno jeho otce, který se rovněž jmenoval Martin a v tom čase byl už nejméně přes dva roky nebožtíkem.
Zápis sňatku Martina Maliny ze 17. května 1676. Zdroj: ZA Opava, SM, inv. č. 2301, fol. 11v.
Usedlým chalupníkem na Horní Bečvě ve 2. polovině 17. století.

Podle nejstaršího seznamu domů - komínů na meziříčském panství bylo v r. 1667 v obci Horní Bečva usedlých 91 chalupníků a na prvním místě byl nadepsán Mikuláš, fojt. Kromě nich další čtyři měli lhůtu od placení daně na 3 až 4 roky. Právě mezi nimi nacházíme Martina Malinu, který vyhořel před čtvrt rokem a měl tříroční lhůtu. Podle tohoto seznamu jiných Malinů v obci nebylo. [1]
Lánský rejstřík z r. 1675 uvádí obce Dolní a Horní Bečvu jako obec jedinou i s oběma jejich fojty. V obou obcích bydlelo celkem 32 sedláků s rolemi (výměra luk a pastvin se neudávala) a 47 chalupníků bez rolí, mezi nimiž je zapsán i Martin Malina. Získal-li usedlík usedlost teprve po roku 1656, je udán také jeho předchůdce z roku 1656. U Martina Maliny předcházející držitel uveden není, tedy na chalupě setrvával už po třicetileté válce, přičemž ale jeho jméno mohlo být zaměněno se shodným jménem jeho otce. Dále se v rejstříku praví, že od r. 1656 vzniklo 41 dalších nově osedlých chalupníků, ale žádný Malina mezi nimi. [2]
Podle urbáře panství z r. 1676 bylo na Horní Bečvě kromě fojta Tomka 102 chalupníků, kteří byli povinni odvádět vrchnosti po půl měřice ovsa, po jedné slepici a po čtyřech vejcích ročně. Za „nebrání kořalky“ celá obec musela dávat o sv. Duše 6 zl. 21 gr. 6 denárů, fojt sám za sebe 1 zl. a o sv. Martině stejný obnos. Podle sumáře odváděla obec celkem 51 měřic „ovsa výspového“, 4 měřice ovsa za nechování chrta, 102 slepice a 408 vajec, což přesně odpovídalo počtu obyvatel. [3] Překvapuje, že „sedláků“ na Horní Bečvě nebylo. To byla ovšem jen slovní hříčka, „pasekáři“ měli často víc pozemků než „sedláci“. Zde bylo rozlišováno zřejmě podle starých, nám neznámých norem a ty se držely ve smyslu tehdejšího konzervatismu velmi dlouho, když často ztratily původní význam. [4]


Záznam Martina Maliny mezi čtyřmi chalupníky na Horní Bečvě, kteří v r. 1667 požívali tzv. lhotu: Václav Drahoš ujal kus lesa před dvěma lety a ještě další dva roky nemusel odvádět plat. Jakub Mikú před rokem vyhořel a byla mu poskytnuta lhota na tři roky. Konečně Martin Malina a Martin Chovanec vyhořeli před čtvrt rokem a měli tříroční lhůtu. Moravský zemský archiv Brno, D2, poř. č. 50, sign. 50, dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d2/docs/D0002-50.htm , el. str. 312.


Rodina Martina Maliny a příbuzní.

Jiří Malina (* cca 1632 † 9.4.1709) – bratr?

Urbářový soupis hornobečvanských chalupníků Martina Malinu samozřejmě připomíná, ovšem oproti lánovému rejstříku eviduje navíc ještě dalších 17 jmen osedlých a mezi nimi Juru Malinu. Popravdě musel být Martinovým příbuzným, jenže o Martinových rodinných poměrech lze v rožnovských matrikách jen málo co nalézt. O Jiřím Malinovi kromě toho, že byl Martinovi při jeho oddavkách za svědka a že pak na Horní Bečvě býval v menší míře než Martin zván (poprvé v r. 1676) za kmotra narozených dětí časem až pěti manželských párů, matriky nic dalšího nezmiňují. Např. v letech 1691, 1692, 1696, 1697, 1705 a 1708 chodil za kmotra dětem Jana Vašuta a jeho manželky Magdaleny s Kateřinou Hatlapatkovou a posléze s Magdalénou Martičákovou. A protože v letech 1703 a 1710 ho při křtech Vašutových novorozenců s Matějem Martičákem - Macečkem zastoupila Zuzana Malinová, výslovně uvedená jako „Zuzka Jury Maliny“, víme o něm, že byl ženatým a podle všeho bezdětným. Zemřel 9. dubna 1709 údajně ve věku 76 let a nelze vyloučit, že mohl být Martinovým bratrem. Zároveň ze dvou zcela shodných matričních zápisů pohřbu 60leté Zuzany Malinové z Horní Bečvy ze dne 17. března 1715 a 27. března 1717 bez dalších rozlišujících údajů nemáme možnost spolehlivě určit, který z nich se vztahuje na kterou z obou vdov stejného jména, současně pozůstalých po Martinovi a Jiřím. [5]

Sestry Dorota a Kateřina.

Nejstarší rožnovská křestní matrika sporadicky odhaluje ještě jména dvou Martinových sester: Dorota jako svobodná dcera nebožtíka Martina Maliny porodila 24. 6. 1674 dceru Magdalenu a vdané sestře Kateřině se v letech 1669 - 1684 narodilo osm dětí. Její manžel zpočátku zapisovaný „Martin Malinú zeť“, byl následně v r. 1675 uveden jako „Mach Jana Petrového“ a v dalších letech „Martin Petrú“. Dětem Martina a Kateřiny Petrů kmotrovali vždy současně členové z obou rodin starého hornobečvanského rodu Chrbiatů: Václava Chrbiata z pasekářského gruntu (nyní čp. 7) pod Červencem U Adamů a Janoša Chrbiata z gruntu v Hlubokém (v současnosti čp. 220, 219). [6]
 
Rodiče.

Nejen o Martinových sourozencích, ale i o jeho rodičích se nám nedostává přímých jednoznačných dat. Jisté je, že Martinův otec Martin Malina byl už v červnu r. 1674 po smrti. A jak stojí v nejstarší rožnovské úmrtní matrice, na Horní Bečvě necelý půlrok před Martinovou svatbou dne 14. prosince 1675 zemřela (rozuměj, byla pohřbena) v 70 letech „Anna Malinka stará“, která mohla být jeho matkou. [7]
 
Děti.

Martin uzavřel manželství nepochybně už ve vyšším věku s mladou vdovou Zuzanou Poláškovou z Rožnova, o níž se neví, z jakého rodu byla a odkud. Rožnovské matriky ještě nezachytily její předešlý sňatek s Matějem Poláškem a ani odkdy byla vdovou. Z jejich manželství podle nejstaršího svazku rožnovské matriky vzešlo na Horní Bečvě v rozmezí let 1677 - 1687 pět dětí. Jejich křestními kmotry byli Jan Křenků z Horní Bečvy, většinou známý pod jménem Jančo Vojvodů, patrně syn po zemřelém Mikuláši Křenkovi († 5. 4. 1673) starém vojvodovi, a Anna, Kyšákova žena, zpočátku zapsaná Anna Malého. Když Jančo Vojvodův 30. 11. 1686 zemřel údajně v 36 letech, jeho vdova Anna se 26. 1. 1687 provdala za vdovce Mikuláše Fojtáška, který posléze hned v témže roce kmotroval s Annou Juříčkovou Martinově dceři Zuzaně. Zřejmě se už nikdo nedopátrá, v jakém příbuzenském poměru byl Mikuláš vůči přechozím hornobečvanským fojtům Mikulášovi (1667) a Jiřímu Fojtáškovi (1656).
Naproti tomu podle křestních záznamů Martin Malina chodil za kmotra 13 dětem svých sousedů a kromě nich bylo v letech 1683 - 1697 jeho jméno střídavě se jménem jeho manželky Zuzany uváděno u křtů sedmi dětí Mikuly Janoše z Hlubokého, jehož otec Janoš Chrbiatů býval zase kmotrem dětí Martinovy sestry Kateřiny Petrů.
Dostupný výčet potomků, které Martin a Zuzana Malinovi za necelých 28 let manželského soužití přivedli na svět, ovšem s velkou pravděpodobností není úplný, protože zvláště od počátku 90. let v matrice velké množství křestních záznamů z neznámých důvodů evidentně chybí. Určitou náhradou za chybějící data narození se mohou stávat až záznamy oddaných, leč v r. 1707 došlo v kopulační rožnovské matrice k postupnému zjednodušování zápisů, v nichž konečně byla zanášena jen holá jména snoubenců beze jmen jejich otců. A tak zatímco ještě při sňatku Jana Maliny, budoucího hornobečvanského fojta, je otcovství Martina Maliny s určitostí potvrzeno, u sňatků z Horní Bečvy Jiřího Maliny dne 10. ledna 1711 a Martina Maliny dne 10. listopadu 1718 tomu tak už není. V rožnovských matrikách se však objevují velice závažné indicie, na jejichž základě bychom je oba mohli vydávat za nejmladší syny Martinovy.
Nejprve k pravděpodobně staršímu Jiřímu: dvě z nejstarších Martinových dospělých dětí, sourozenci Jan, tehdy ještě svobodný, a Anna, už provdaná Skalická (zapsaná ovšem při té příležitosti ještě jako Anna Malinčina), v r. 1701 kmotrovali prvorozenému dítěti Jana Belháče z Horní, potažmo pak Prostřední Bečvy. Patrně je vázaly nějaké příbuzenské nebo jiné vztahy s jeho manželkou Magdalénou Belháčovou. Částečně to odhaluje její původ. Byla dcerou Matúše Macůrka z Horní Bečvy, a když se 15. března 1681 narodila, rodiče tehdy za její společné křestní kmotry požádali Martina Malinu a Magdalénu Fiuráškovou. Sňatek s Belháčem pak uzavřela 2. února 1698. Ovšem dalším dvěma Belháčovým dětem v letech 1704 a 1707 pro změnu kmotrovali Annin manžel Jan Skalický a její matka Zuzana Malinová. Konečně 13. listopadu 1709 u čtvrtého Belháčova novorozence byli jako kmotři zapsáni Jiřík Malina a Anna Skalického. Právě na základě tohoto záznamu je zcela zřejmé, že spolukmotrem Anny Skalické - Malinové musel být jedině její a tedy i Janův mladší bratr a nikoliv případně jejich předpokládaný strýc Jiří Malina, který byl už od dubna téhož roku po smrti. Další snad zase jinou, ale pro ně společnou příbuzenskou spojitost odhaluje jméno Ondřeje Juříčka z Prostřední Bečvy: Ondra Juříčků šel v r. 1711 Jiříkovi Malinovi na svatbu za svědka a při tom jen o rok dříve Juříčkovu narozenému dítěti kmotrovala Anna Skalická - Malinová.
A co svědčí ve prospěch jejich nejbližšího příbuzenského poměru u Martina? Při jeho oddavkách byli jako svědci přítomni a v matrice zapsáni Jan Malinů a Jiřík Malinů, patrně tedy jeho dva starší a již řadu let ženatí bratři. [8]
Vzhledem k populačnímu cyklu jejich rodičů (tzn. k časové plynulosti porodů, které křestní matrika zaznamenává) se Jiří a Martin pravděpodobně narodili někdy v letech 1685, 1689, 1691, 1693. Přitom v úmrtní matrice udávaný věk v čase jejich úmrtí nelze vůbec brát v potaz pro jeho naprostou nespolehlivost. Oba zemřeli zaopatřeni svátostmi umírajících, Jiří dne 15. března 1756 údajně ve věku 65 let a Martin 61letý dne 20. září 1764. [9]
A tak pokud tedy náš předpoklad, že Jiří a Martin byli mladšími a v křestní matrice nezaznamenanými syny Martina Maliny, není mylný, pak do rozrodu jeho potomků mimo hlavní rodovou větev vycházející od jeho syna Jana Maliny fojta spadají i od nich vzešlé obě rodové větve Malinů na Horní a respektive Prostřední Bečvě.

 
Výčet dětí Martina Maliny podle záznamů v rodné a úmrtní rožnovské matrice:
 
Anna                                         * 3.7.1677             † 25.4.1721,
Jan                                           * 23.11.1678         † 6.5.1737,
Marina                                      * 2.12.1681           † 21.4.1700,
dcera bez uvedeného jména       * cca 1683             † 23.11.1698,
Zuzana                                      * 27.4.1687           † 17.6.1694.


Zápis sňatku Jana Maliny z 12. února 1702. Zdroj: ZA Opava, SM, inv. č. 2301, fol. 70r.


Rody Jiřího Maliny a Martina Maliny Kneblovského.

Zastavme se ještě u těchto dvou Martinových hypotetických nejmladších synů.
Jiří Malina se v r. 1711 oženil s Kateřinou († 27.2.1737 40letá), dcerou Mikuláše Hajného z Prostřední Bečvy, který byl patrně vrchnostenským hajným a často kmotroval dětem hornobečvanského fojta Tomka. V letech 1711 - 1730 se Jiřímu a Kateřině narodilo 11 dětí. Někdy v rozmezí let 1730 - 1734 Jiří Malina s rodinou přesídlil z Horní na Prostřední Bečvu, kde obýval usedlost v Kněhyních Na kopečku. Je zakladatelem rodu Malinů z Prostřední Bečvy. Rovněž menší a postupně mizející část jeho potomků sídlila v 18. století s malým přesahem do 19. století na usedlosti na Horní Bečvě v Bučkovém - V Rozsošú a jako podruzi i po okolních usedlostech.
Martin Malina Kneblovský se oženil v r. 1718 s Kateřinou (* 25.9.1698 † 23.9.1764), dcerou Martina Vaňka z Horní Bečvy. Tři roky před úmrtím odvedl své paseky „řečené Kneblovské“ (čp. 105/233, 252, 253), jak výslovně gruntoknihovní zápis uvádí, dvěma synům. Od jejich názvu odvozujeme jeho přízvisko, které prokazatelně provázelo jeho potomky až do současnosti (Malina Kneblovský, Malina Kneblák, Malina U Kneblů – respektive od Kneblů). Šlo nepochybně o jednu z nejstarších usedlostí, které vznikly na Horní Bečvě jako první při toku Bečvy. V r. 1656 byl jejím držitelem Jan Blinků a v r. 1676 Mach Blinků. V mezidobí, než na ni Martin Malina usedl, musela mít nějakou spojitost se jménem Knebl, které se ve 2. polovině 17. století na Horní Bečvě sice objevuje, ale zase ve druhém decéniu 18. století záhadně zcela mizí. Zápis z r. 1761 o převodu Kneblovských pasek na Martinovy syny obsahuje jeden velice zajímavý poznatek. Kromě pasek Malina Kneblovský vlastnil i polovinu louky „řečené Malinka“ v Bučkovém. Tu rozdělil mezi syny Martina, který se už podílel na pasekách s nejstarším Janem, a Jiřího, který pak v Bučkovém na svém podílu louky založil novou usedlost čp. 106/188. Druhá a to horní polovina někdejší louky Malinky pod Přední Okruhlankú v Bučkovém byla ovšem pak spojena s usedlostí čp. 85/181,182 v dolní části údolí V Bučkovém, na které po r. 1727 usedl Martin Malina (1706-1766), nejstarší syn fojta Jana Maliny (1678-1737). Musela být tedy předtím druhá polovina Malinky ve vlastnictví fojta, což by mohlo nepřímo dokládat, že louku původně nabyl a držel společný předek Maliny fojta i Maliny Kneblovského a tím mohl být jejich otec Martin. [10]
Z rodu Martina Maliny Kneblovského na Horní Bečvě uveďme jen krátce několik zajímavých osob: předně jeho syna Jana Malinu (1723-1791), jenž byl svého času burmistrem obce a v r. 1776 pokládán za jednoho z hlavních buřičů na Horní Bečvě při poslední robotní vzpouře, která tehdy na meziříčsko - rožnovském panství propukla. Janův syn Jiří Malina (1767-1837) se vyučil tkalcem plátna, sloužil jako kostelník a po nezanedbatelnou řadu let byl rovněž v obci volen burmistrem. Jeho kamenný náhrobník, na němž je zapsáno jméno i jeho první manželky, je uložen při muzejním kostelíku sv. Anny ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově jako jedna z dochovaných sepulkrálních památek od hornobečvanského kostela. A Jiříkův přímý potomek Karel Malina (1889–1970) z Horní Bečvy čp. 233, byl v letech 1923 - 1935 starostou obce Horní Bečva, který se zasloužil zvláště o stavbu měšťanské školy a budovy současné radnice. Přitom přes čtyřicet let sloužil i jako varhaník v místním farním kostele. Z rodu Malina Kneblovský vzešli i oba lidoví řezbáři na Horní Bečvě Josef Malina Habaňák (1886-1970) a Jiří Malina (1920-1986).

 
Nositelé příjmení Malina na Rožnovsku v 17. století s přesahem do 18. století.

Není od věci věnovat i šířeji pozornost tomu, kde ještě na Rožnovsku mimo Horní Bečvu utkvívali další nositelé příjmení Malina. Podle úmrtní matriky zemřel 30. 3. 1684 v Rožnově 80letý „Jan Malina klobúčník“, následně 10. 1. 1688 tamtéž 75letá „Anna klobučnica stará“.


Tylovice, Bystřice.

Takřka u předměstí Rožnova v Tylovicích v r. 1610 koupil grunt po Janovi, synu Jury Velikého, jistý Martin Malina. Splácel ho celých devět let, až ho nakonec v r. 1619 prodal Martinu Velikému za 160 rýnských. Martin Malina v té době byl v Tylovicích zřejmě váženým a oblíbeným spolu sousedem, protože jinak by nebyl býval až třikrát zvolen purkmistrem obce v r. 1603, 1616 a 1617. Zemřel někdy před r. 1635, neboť v září 1635 ho tylovická gruntovní kniha vzpomíná už jako nebožtíka, po němž byla jeho synu Janovi připsána louka „na Bystřici při řece níže Mitašíka“. Jedná se zároveň o první doklad, že obyvatelé z obcí podél Hážovky přirozeně pronikali do zatím pusté krajiny nynější Valašské Bystřice a na vhodných místech ji začali osazovat. Jan Malina se tu posléze skutečně usadil a postavil chaloupku, která mu byla hned v r. 1651 zápisem zavedena do gruntovní knihy, kterou bystřická obec v témže roce obdržela, jakmile byla vyhlášena za samostatnou osadu. Podle této gruntovnice měla Bystřice v r. 1651 kromě fojtství jen 15 chalup a 6 chaloupek. Výše uvedený soupis domů - komínů z r. 1667 a lánský rejstřík z r. 1675 téhož Jana Malinu v Randýskově Bystřici dokládají, navíc s údajem, že byl hajným. Zemřel 14. 1. 1683 a měl mít patrně odhadem 80 let. V r. 1677 uzavírají z Bystřic sňatky jeho dcera Zuzana a syn Jura († 27.1.1699 50letý). Ovšem na rozdíl od lánského rejstříku urbář meziříčského panství z r. 1676 zná v Bystřici kromě Jana Maliny ještě Martina Malinu a v soupise osedlých ho řadí hned na druhé místo za fojtem Randýskem. Zřejmě z toho důvodu, jak objasňuje gruntovní kniha, že v r. 1670 Martin Malina nabyl za 26 rýnských chalupu po nebožtíku Jurovi Randýskovi, zatímco jeho vdova se provdala za tylovického fojta Jana Plandora. Martin dlouho splácel váznoucí pohledávky předchozích majitelů. Byl zřejmě dalším synem hajného Jana Maliny. Tuto domněnku vzbuzuje zápis Martina zřejmě jako staršího bratra za svědka při svatbě mladšího Janova už vzpomenutého syna Jiřího. Ale Martin patrně už někdy před r. 1687 zemřel. Jeho osamělé vdově Kateřině nezbývalo jiné, než v květnu 1687 chalupu odprodat zase za tutéž sumu 26 rýnských Martinu Petruželkovi. Ten jí odvedl poslední splátku v r. 1693. Kateřina se zřejmě usadila v Tylovicích, protože tam rožnovská matrika zaznamenává její úmrtí: 30. 9. 1703 byla pohřbena z Tylovic 60letá „Kača Malinka stará“.

Hážovice.

Dále pouze skoupé matriční záznamy informují o Janu Malinovi z Hážovic, jehož úmrtí ale v rožnovské matrice chybí. Jeho pozůstalá vdova Dorota se v r. 1680 provdala za Jana Řežuchu ze Solance. Přitom z dětí Jana Maliny a Doroty z Hážovic matrika zaznamenává jen syna Jana, narozeného 10. 10. 1668. Nebyl ale jejich jediným synem, protože v r. 1687 se ženil syn téhož nebožtíka Jana Maliny z Hážovic Martin Malina (* cca 1669 † 19.11.1729) s Annou Velikášovou († 17.4.1708 35letá) z Tylovic. A z prvního manželství (1688-1708) hážovického Martina Maliny jsou v matrice zapsáni pouze synové Jan (1688) a Ondřej (1703). V oddací matrice pak zase není k nalezení zápis jeho sňatku s druhou manželkou Rozínou, která v letech 1709 - 1723 porodila čtyři děti. Přitom jeho rodina v čase narození syna Mikuláše v r. 1711 měla dokonce bydlet na Horní Bečvě, ale v r. 1716 a 1723 je znovu připomínána v Hážovicích. Další stopy po rodině hážovického Martina Maliny zcela mizí. [11]

Dobové poměry na Rožnovsku za života Martina Maliny.

Nevíme-li mnoho o Martinu Malinovi, víme, co od svého dětství nutně spoluprožíval s lidmi svého kraje.
V pohnutých dobách 17. století pokračovala v horské a nejvýchodnější části Rožnovska pasekářská kolonizace. V těchto částech už trvalého pasekářského osídlení byla mimo Horní Bečvy v r. 1657 ustanovena obec Solanec. Rozborem lánského rejstříku s pomocí pozdějších daňových rejstříků lze zjistit, že například ve východní polovině nynějšího území Horní Bečvy od úpatí Fiury grúňa a od ústí Liščího potoka do Bečvy až po Vysokou kromě Janinovy lúky se v r. 1656 ještě nenacházely žádné usedlosti. Ve druhé polovině 17. století se zdejší krajina začala rychle zalidňovat. Nejen noví osadníci z narůstajícího počtu obyvatel v podhorských obcích u Rožnova, kterým se nedostávalo půdy, ale také např. usedlí pasekáři ze Solance na sklonku 17. století už postupně pronikali přes Soláň a hlavně údolím Bzové při sezónním využívání a rozšiřování zdejších pastvin a luk až k toku Vsetínské (Horní) Bečvy. Ovšem podél toku Vsetínské Bečvy postupoval do těchto míst kolonizační proud i z druhé strany, ze vsetínského panství. Brzy došlo mezi účastníky obou osadnických proudů ke sporům o půdu. Každá strana se obracela se svými stížnostmi na svou vrchnost, která jim věnovala sluchu, protože dokud zmíněná oblast byla zcela pustá a neplynul z ní žádný užitek, majitelé obou panství se příliš nestarali o vymezení společné hranice. Maxmilián František Antonín, hrabě ze Žerotína, který po zániku meziříčské větve rodu Žerotínů jako poslední potomek vízemberské větve rodu držel od r. 1692 rožnovské panství, vystoupil jako žalobce proti hraběti Mikuláši Illésházymu. Spor u královského tribunálu v Brně byl veden nejen o hranice obou panství, ale i o náhradu škody, způsobenou násilnostmi vsetínských osadníků. S vyneseným rozsudkem v r. 1700 nebyla spokojena ani jedna strana a proto se odvolaly k samotnému císaři. Rozepře však byla projednávána až 13 let, takže sám žalobce se jejího ukončení už ani nedočkal, protože v r. 1706 zemřel. Tento spor, který se rozhořel na sklonku života Martina Maliny, se ovšem z dějinného hlediska významně dotkl Horní Bečvy s velice nešťastným následkem: do Brna byla odvezena a u tribunálu předložena i hornobečvanská gruntovní kniha, jejíž některé záznamy patrně představovaly určité důležité doklady. Ovšem pak se už nikdy na rožnovské panství nevrátila a Horní Bečva v ní ztratila zcela nenahraditelný pramen, který by nám objasňoval její ustanovení v samostatnou obec přinejmenším alespoň stejným způsobem, jak je tomu u dochované gruntovnice Dolní Bečvy. [12]
Horní Bečva patrně nebyla přímo zasažena třicetiletou válkou, lánský rejstřík nezaznamenává pusté usedlosti. Naopak události třicetileté války mohly její osídlování podpořit, kdy někteří uprchlíci před válečnými hrůzami mohli hledat útočiště východně od Rožnova v odlehlých horských údolích a sedlech byť s chudou a neúrodnou půdou. Přitom východomoravské příhraniční území bylo však opakovaně po dlouhý čas vystaveno pohnutým válečným útrapám následkem opakovaných uherských protihabsburských stavovských povstání. Ozbrojení příslušníci uherského povstaleckého vojska, tzv. kuruci, byli na Moravě též často jako proticísařští povstalci označováni za rebelanty. Nejhorším byl rok 1680, kdy v blízkém a bezprostředním sousedství rožnovsko-krasenského panství došlo k nelítostným loupeživým vpádům kuruců spojených s drancováním, pálením a zabíjením. Nejprve uherští povstalci v počtu tří sta mužů vnikli na moravské území průsmykem pod Trojačkou v neděli 16. června 1680 a krutě postihli Frenštát, který byl vypleněn a zničen. Druhý vpád následoval hned 19. června Lyským průsmykem na brumovské panství. Během prvního vpádu do Frenštátu se některé malé roztroušené hloučky kuruců mohly dostat při přecházení hor i na území Rožnovska, jak nepřímo naznačuje záznam z rožnovské úmrtní matriky. Podle něho byl dne 18. června 1680 pohřben Jan Miků z Horní Bečvy, který citováno doslova byl „zabit od rebelantů“ ve věku šedesáti let, když patrně před nimi bránil svůj majetek. [13]
Kurucké hnutí uzavřelo spojenectví s Turky a začalo využívat jejich vojenské podpory. Nevíme, jakým způsobem a jaké zprávy o politických a vojenských událostech z českých i ze sousedních zemí se dostávaly mezi obyvatelstvo na Rožnovsku a jak velký o ně projevovalo zájem. Ovšem obléhání Vídně Turky v r. 1683 bylo jistě pohnutou a natolik závažnou událostí, která bezpochyby na ně mocně působila. Málokdy v dějinách střední Evropy byl její civilizační a kulturní vývoj ohrožen do takové míry jako právě v tomto roce. V té době současně hrozilo znovu bezprostřední turecké nebezpečí i na Moravě, a proto byla rychle budována obrana zemských hranic. Tökölyho vojsko složené ze Slováků, Turků a Tatarů několikrát v různých místech vpadlo na moravské území a dostalo se i na sousední vsetínské panství. Po porážce Turků a vytlačení kuruců z Horních Uher za pokračujících válek až do r. 1699 byly znovu celé Uhry podřízeny habsburskému centralismu.
Přesto v horských oblastech moravsko-uherských hranic však i mimo hlavní vojenské loupeživé vpády uherských rebelantů nadále přetrvával neklid a nebezpečí. Ať už šlo o lokální hraniční spory a srážky o pozemkové držby, loupežnictví, přepadání salaší, krádeže či odhánění dobytka. Že k podobným jednotlivým a někdy až krajně dramaticky vyhroceným případům docházelo i v nejhornějších pohraničních obcích na Rožnovsku, zvláště na Horní Bečvě a na Solanci, znovu dokládají další záznamy pohřbených v rožnovské úmrtní matrice: 5. 12. 1679 ze Solance Jan, syn Macha Suchého, „zabitý“, 20 let; 11. 6. 1684 ze Solance Jan Ježů, „od Slováků zabitý“, 24 let; 25. 7. 1686 z Horní Bečvy Dorota, dcera nebožtíka Čagánka, „co ji rebelanti zabili“, 10 let; 10. 7. 1691 z Horní Bečvy Jura Zubek, „zabitý“, 24 let; 15. 2. 1700 z Horní Bečvy Anna, žena Michla Holčáka, „zabitá“, 24 let; 7. 12. 1701 z Rožnova Jan Seket, „zabitý na horách“, 80 let. [14]
Za života Martina Maliny se v Rožnově odvíjely i důležité změny v náboženských poměrech.  Rožnovská farnost svou rozlohou patřila ve druhé polovině 17. a v první polovině 18. století v olomoucké diecézi vůbec k největším. Přesto od třicetileté války, kdy musel z Rožnova odejít poslední luterský duchovní někdy v období vydání Obnoveného zřízení zemského na Moravě v r. 1628, neměla vlastní duchovní správu a pro nedostatek katolického kněžstva byla skoro nepřetržitě až do r. 1666 administrována z Valašského Meziříčí. [15]
K obyvatelstvu z tak rozsáhlé farnosti a často z odlehlých horských míst, vzdálených na hodiny cesty od farního kostela, intenzívní duchovní správa dosahovala jen velmi sporadicky. Nelze si vůbec představit, že by se v malém dřevěném a těsném rožnovském kostelíku jen s jedním oltářem mohli lidé při nedostatečné a vzácné přítomnosti kněží běžně a ve velkém počtu zúčastňovat bohoslužeb, kázání, katecheze či udílení svátostí. Není divu, že mezi četnými usedlíky na Rožnovsku zůstávala rekatolizace prakticky bez přímého dosahu a dlouho neúčinná a že tu v mnoha projevech stále přetrvávalo nekatolictví.
Majitel panství a současně moravský zemský hejtman Bernard ze Žerotína (v letech 1659 -1694) podle nepřímo doložených zpráv na meziříčské faře k r. 1660 patrně zpočátku vystupoval proti poddaným podezřelým z nekatolictví těmi nejtvrdšími prostředky: údajně spolu se svými biřici objížděl v neděli dopoledne, v době bohoslužeb, usedlosti svých poddaných, a koho ze sedláků přistihl doma, toho nechal na místě oběsit. [16]   
Teprve až v r. 1666 dochází k obnově přímé a samostatné duchovní správy v rožnovské farnosti. Prvním farářem, který byl v Rožnově investován 1. února 1666, byl dosavadní meziříčský kaplan P. Urban František Lattomus.
 
Už v r. 1672 zapsal: „…Jinak farníci, kteří byli zatvrzelí, mnoho zjihli a stávají se den ze dne ochotnější. Někteří pochovávali z paličatosti tajně na místech neposvěcených: to však bylo již vykořeněno. Za mého farářování se vrátilo ke katolické víře kolem tisíce osob. Zůstává jich obrátit asi tři sta. Ti by snadno odložili heresi, kdyby pomohlo rameno světské.“ [17]
 
Je zajímavé, že zprávu a konkrétní záznamy o těchto třech stovkách nekatolíků podává olomouckému biskupu Lichtenštejnovi až děkan Ondřej Helmesini po více než dvaceti letech v r. 1694, kdy už byly zastaralé a v mnoha případech neaktuální. Při nařízené obnově víry poprvé v r. 1668 a podruhé v r. 1670 farář Lattomus ve farnosti shledal 372 akatolíků, 112 mužů a žen, kteří nepřistoupili k nařízené reformaci víry a 14 odpadlých. V přiloženém latinském soupisu jsou pak všichni jmenovitě uvedeni podle jednotlivých obcí farnosti. Na Horní Bečvě bylo shledáno pět osob, které odmítly katolickou reformaci víry, jeden odpadlý a celkem 45 otevřených luteránů, mezi nimiž byla zapsána Anna, manželka Jana Maliny („Joannis Malina uxor Anna“). Údaj pro nás zarážející: představuje buď zcela neznámý manželský pár, o kterém matriky neobsahují ani nejmenší zmínky, anebo podle vnucující se domněnky jde skutečně o rodiče Martina Maliny s mylně zapsaným křestním jménem jeho otce. Současně v Randýskově Bystřici byli jako jediní dva odpadlí zapsáni hajný Jan Malina s manželkou Annou, kterého jsme už výše postihli z gruntoknihovních a matričních zápisů. [18]

 

K problému lokalizace chalupnické usedlosti Martina Maliny na Horní Bečvě a ustanovení nového hornobečvanského fojtství v r. 1703.

Jak už bylo podotknuto výše, Horní Bečvu z dějinného hlediska osudově postihla nešťastná událost ztráty její první založené a tedy nejstarší gruntovní knihy. Po třista letech, které od té doby uplynuly, je naděje na její nečekaný objev už zcela mizivá. Pokud by se bývala vynořila někde v místě nesprávného archivního uložení, byla by už dávno deponována do příslušného archivu. A tak o nabytí a stavu nemovitého majetku Martina Maliny a o jeho následnících na něm postrádáme jakékoliv přímé a bližší údaje. Ovšem pokud by se nejstarší hornobečvanská gruntovnice přece jen po 300 letech nečekaně našla, nemůžeme u ní předpokládat velkou výpovědní hodnotu, protože byla-li k brněnskému tribunálu odvezena ještě před r. 1700, pak řada případných následujících majetkových převodů v ní zcela jistě chybí. A tak zbývá vycházet jen z toho, co skýtají různé daňové odhadní rejstříky, do nichž jsme už částečně nahlédli.
 
Po zmíněném lánském rejstříku z r. 1675 následují rektifikační akta, která obsahují především Poddanskou přiznávací fasi z r. 1749. V ní jsou jednotlivé grunty seřazeny podle pořadí lánského rejstříku, podobně chalupníci a nakonec jsou sepsáni nově osedlí. U jednotlivých usedlostí jsou kromě současných zapsáni i jejich starší majitelé z doby lánského rejstříku, což je velice důležitá pomůcka pro stanovení souvislosti nástupnictví na gruntech a chalupách. [19] Naprosto shodné pořadí usedlostí je zachováno ve vyhotovených nálezových tabelích z r. 1755, které byly již přímým podkladem pro Tereziánský katastr. [20] Konečně v Tereziánském katastru mají všichni usedlíci kromě pořadového čísla navíc ještě tzv. držebnostní číslo, které se už shoduje s pozdějším číslem domovním. [21] Tak ve většině případů můžeme stanovit totožnost usedlostí od lánského rejstříku přes přiznávací fasi a Tereziánský katastr až po dnešní dobu. Prostřednictvím těchto rejstříků lze snadno odvodit nejen to, že prostřednobečvanské fojtství bylo původně fojtstvím hornobečvanským, ale můžeme také přesně lokalizovat na území Horní Bečvy chalupnickou usedlost Martina Maliny. Jenže právě u ní je tato možnost komplikována zvláštní výjimkou. Lze toho dosáhnout totiž jen nepřímo. A to když teprve v daném pořadí vymezíme místa jednotlivých usedlostí v jejím sousedství, protože ji samotnou v rektifikačních aktech a v Tereziánském katastru už nenacházíme, v jejich soupisech byla prostě vynechána.
 
 
Než se pokusíme objasnit tuto překvapující skutečnost, musíme nejprve věnovat pozornost samotnému sídelnímu gruntu hornobečvanského fojtství, historicky situovanému nad soutokem Kněhyně a Bečvy, který už od Tereziánského katastru až po současnost nese nezměněné domovní číslo 1. Zpětně přes přiznávací fasi a lánský rejstřík o něm můžeme zjistit, že jeho držitelem byl v r. 1656 Macek Martičák a v r. 1675 Jura Mitáš. Je zcela nepochybné, že tato usedlost při samé hranici s Prostřední Bečvou byla pak v roce 1703 povýšena na nové hornobečvanské fojství, protože původní fojtství se nacházelo v západní části Horní Bečvy, která byla oddělena k ustanovení Prostřední Bečvy.  K tomu ještě nejstarší rožnovská oddací matrika dokládá, že v bezprostředním čase po utvoření Prostřední Bečvy byl hornobečvanským fojtem Martin Malina. Je velice pravděpodobné, že ještě před rokem 1703 se Martin Malina zřejmě stal držitelem gruntu po Jiřím Mitášovi, ovšem případné písemné doklady, které by více ozřejmily kdy, jak a za jakých okolností k tomu došlo, postrádáme právě se ztracenou nejstarší hornobečvanskou gruntovnicí. Podle lánského rejstříku z r. 1675 měl Mitášův grunt jeden kus role o 10 měřicích III. bonitní třídy. Tak jako ve většině obcí na Rožnovsku byly i na Horní Bečvě role podle jakosti zařazeny jen do nejnižší III. třídy, v níž jedna měřice obsahovala 700 sáhů a do níž náležely pozemky, na nichž se dařil oves a pohanka. Do jednoho berního lánu se počítalo ve III. třídě 150 měřic. Berní lán byl však nejen míra plošná, ale i berní. Pro srovnání podle lánského rejstříku mělo tehdejší dolnobečvanské fojtství sedm kusů rolí o 35 měřicích a Tomkovo hornobečvanské fojství (potom v r. 1703 ustanovené za prostřednobečvanské fojtství) dva kusy rolí o 30 měřicích. Dále je zřejmé, že zatímco sedláci na Dolní Bečvě měli role o výměře 8-34 měřic, pak na Horní Bečvě (včetně tedy území budoucí Prostřední Bečvy) selské role dosahovaly výměry pouhých 7-12 měřic.
 
Protože fojtství bývala v obcích ze selských gruntů největší, je patrné, že při vzniku Prostřední Bečvy na hornobečvanském území zmenšeném pro jeho dosavadní značně velkou rozlohu zbýval ke zřízení nového fojtství jen někdejší Mitášův a v té době zřejmě už Malinův grunt. Jako jediný ze čtyř gruntů na zbytkovém území Horní Bečvy zaujímal výhodnou polohu podél toku Bečvy na dně Rožnovské brázdy, která se od tohoto úseku směrem k prameništi Bečvy už výrazněji zvedá a úží v sevření svahů obou přilehlých horských pásem. Ostatní tři grunty byly postaveny v údolí potoka Hluboký v širokých horských sedlech mezi grúni na prosluněných stráních obrácených k jihu, zatímco při Bečvě byly rozloženy co do rozsahu vlastní půdy jen menší, podle lánského rejstříku pouze chalupnické usedlosti. Z gruntoknihovních zápisů 18. století je zřejmé, že držitelé těchto chalupnických usedlostí usilovali o vlastnictví další půdy, kterou představovaly většinou louky na vzdálených horských svazích. Bylo jen přirozené, že podobně existovala snaha rozšířit dispozici nemovitostí nově zřízeného hornobečvanského fojtství, aby se vyrovnalo okolním fojtstvím a nabylo jejich běžného dobového statusu.
 
 
Vraťme se však k otázce, proč někdejší chalupnickou usedlost Martina Maliny nenacházíme v rektifikačních aktech a v Tereziánském katastru. Protože mohla v rozmezí let 1675 - 1749 zaniknout a její místo zůstalo pustinou? Zcela určitě nikoliv. V té době, kdy byly připravovány podklady Tereziánského katastru (1749-1755) za fojta Jana Maliny (1723-1777), Martinova vnuka, musela už být zahrnuta do rozsáhlého majetku hornobečvanského fojtství včetně v r. 1749 zmiňovaného a při ní už postaveného fojtova mlýna na stálé vodě.
 
Ovšem o nemovitostech fojtství zpětně hovoří a společně je dokládají až mnohem pozdější prameny: jednak povšechně gruntoknihovní zápis z r. 1801, podle něhož bylo fojtství v r. 1783 rozděleno mezi dva bratry, a pak především čtyři doručující listy z r. 1819 na jednotlivé části majetku dříve celistvého fojtství. Přímo v doručujícím listu na usedlost, kterou patrně v 17. století Martin Malina obýval, stojí: „…pod Nro cons. 113 stojící hrubopasečná živnost Na horním jmenovaná, která před starodávnými časy i s těmi na tejto živnosti vystaveným mlejnem a s tou pilou vždy při fojtství…jako k takovému společná majetnost připsaná [byla],…“ [22]
 
Samozřejmě, že zůstane navždy neznámým, jak tomu přesně s chalupou Martina Maliny bylo, zda ji Martin nadále podržel ve svém vlastnictví i po získání někdejšího Mitášova selského gruntu povýšeného v r. 1703 na nové hornobečvanské fojtství a kdo ji nadále i po jeho smrti obýval. Zůstane také zahaleno tajemstvím, jestli Martin Malina stačil ještě pamatovat na své mladší syny a jakým způsobem už po jeho smrti v následujících letech, až oba dospěli a se osamostatnili, se s nimi vyrovnal jejich nejstarší bratr a fojt Jan Malina. Jisté je, že pro fojta někdejší otcova chalupnická usedlost, byť se nacházela ve vzdálenosti až dvou kilometrů nad fojtstvím proti proudu Bečvy, byla svým umístěním důležitá. Rovinatá a mírně se svažující plocha jejích pozemků nad levým břehem Bečvy a v zátočině Bečvy, kde se říční koryto stáčí od ústí Hlubokého potoka k protějšímu úpatí prudkých svahů Grapy, skýtala velice výhodný prostor k vybudování vodního náhonu s mlýnem. Je také nápadné, že fojtův bratr Jiří se někdy v první polovině 30. let 18. století usadil na Prostřední Bečvě v Kněhyních a Martin zase usedl neznámo kdy dokonce v těsném dosahu od rodné usedlosti na tomtéž levobřeží Bečvy na přímo sousední usedlosti Kneblovských pasek. Konečně o příhodnosti a důležitosti místa někdejší usedlosti Martina Maliny, že zůstávala až do konce druhé třetiny 18. století součástí hornobečvanského fojtství, svědčí i následující historie, kdy na Horní Bečvě její pozemek byl na sklonku 18. století vybrán a určen ke stavbě kostela, fary a školy.

Ze soupisu celkem 47 dolnobečvanských a hornobečvanských chalupníků lánského rejstříku je na foliantu 49r vyznačen počátek úseku s 18 chalupníky, jejichž usedlosti se nacházely na nynějším území Horní Bečvy. Mezi nimi je jako osmý zapsán Martin Malina (na fol. 49v první shora).
 
MZA Brno, D1, inv. č. 54, sign. 50, dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d1/docs/D0001-54.htm , el. str. 51-52.

Soupis hornobečvanských chalupníků v Poddanské přiznávací fasi z r. 1749 s jejich předchůdci z r. 1675. Někdejší chalupnická usedlost Martina Maliny v něm chybí. Spadala mezi pořadová čísla 11 a 12. Pod pořadovým číslem 10 je zapsán Martinův předpokládaný nejmladší syn Martin Malina Kneblovský.
MZA Brno, D2, poř. č. 50, sign. 50, dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d2/docs/D0002-50.htm , el. str. 159.

V hodnosti hornobečvanského fojta.

Důkazem toho, že Martin Malina tehdy ještě oplýval životní sílou a v obci byl řádným, zkušeným, uznávaným člověkem a hospodářem a jako věrný poddaný se těšil i důvěře vrchnosti, bylo jeho jmenování fojtem. Stal se jím nepochybně v přímé souvislosti s vyhlášením nové obce, Prostřední Bečvy, kdy tedy současně bylo nezbytné na zbytkovém území Horní Bečvy zřídit nové fojtství. Ovšem k nejvyššímu postavení v dědině dospěl vlastně už na sklonku svého života. Fojtoval patrně jen necelý půlrok, než v únoru 1704 zemřel. Pramenná základna, ze které lze vycházet při objasňování těchto skutečností, je ovšem žalostně omezená. Jednak by nám pravděpodobně už nepomohla ani zmíněná nejstarší hornobečvanská gruntovnice, pokud byla z panství odvezena ještě před r. 1700 a jejíž ztrátu dokládá zmínka v později nově založené (v r. 1744) jak hornobečvanské, tak i prostřednobečvanské gruntovní knize. [23] K dalšímu citelnému zániku případně podstatných pramenů došlo v r. 1898, kdy byla odprodána většina rožnovsko-krásenského panství. Písemnosti týkající se rožnovské části velkostatku byly postoupeny do Rožnova na lesní úřad, ale podle výpovědi pamětníků došlo tehdy v rožnovské papírně k rozsáhlé ničivé skartaci, které padly za oběť tři vozy písemností. Zřejmě byly zničeny kromě účtů zbytky písemností přenesené agendy a skoro beze zbytku starší archiválie dominikální správy. [24] Při těchto ztrátách o to cennějším pramenem, žel v minulosti málo využívaným, se stávají církevní matriky. Je udivující, že jako důležitý pramen pro lokální i regionální historii bývaly v minulosti často opomíjeny.
První záznam Prostřední Bečvy v rožnovské rodné matrice je z 15. prosince 1703. V oddací matrice je Prostřední Bečva poprvé zmiňována 24. ledna 1704. Naopak v úmrtní matrice se značným opožděním až 10. června 1706, což bylo očividně způsobeno tím, že v té době ne každý pohřeb byl matričně evidován. [25]
Na základě toho je zcela zřejmé, že vznik Prostřední Bečvy můžeme klást do roku 1703.
Abychom o tom nabyli větší jistoty, v matrikách analogicky sledujeme záznam Karlovic. Právě Karlovice, u nichž je známo přesné datum jejich založení, mohou prokázat, v jakém časovém rozpětí od data jejich vzniku se název obce poprvé objevil v matrikách. Zakládací listinu nové vsi pod jménem Karlovice vydal majitel panství Karel Jindřich ze Žerotína dne 8. listopadu 1714. Farníci z Karlovic oznamují poprvé na rožnovské faře název své obce při zápisu do rodné matriky dne 18. dubna 1715, tzn. po pěti měsících od jejího založení. [26]
Prostřední Bečva byla tedy pravděpodobně ustanovena někdy ve druhé polovině roku 1703. Vznikla oddělením západní části území Horní Bečvy [27], přičemž dělící linie mezi Prostřední a Horní Bečvou byla vedena od levého břehu Bečvy proti proudu potoka Kyvňačka a od pravého břehu Bečvy částečně podél koryta potoka Kněhyně a následně proti proudu Komárového potoka. Mimoto oddací matrika v té době krátce po vzniku Prostřední Bečvy zcela vzácně výslovně dokládá Martina Malinu v hodnosti hornobečvanského fojta. A rodná matrika poskytuje další cenné doklady, které jen potvrzují, že původní hornobečvanský fojt se po ustanovení Prostřední Bečvy stal fojtem na Prostřední Bečvě, protože jeho fojtství se nacházelo na území pro Prostřední Bečvu odděleném. Sledujeme-li tedy matriční zápisy narozených dětí předchozího fojta Jana Tomka z let 1702 - 1712, pak prokazují, že zatímco ještě v březnu 1703 byl Jan Tomek připomínán coby fojt  hornobečvanský, v r. 1704 už byl fojtem prostřednobečvanským. [28]


Závěrem.

Martinem Malinou z Horní Bečvy začíná historie jeho rodu. Stojí jako první na počátku řady šesti pokolení hornobečvanských dědičných fojtů z rodu Malinů z let 1703 – 1848. Po své smrti patrně nezanechal nově ustanovené fojtství ve hmotném úpadku. Na jeho odkaz navazovali jeho nástupci, kteří se i přes dobové obtíže s vytrvalostí a houževnatě drželi svého gruntu. Hospodařili a neupadali. A nejenže na fojtství obstáli, ale dokonce i neustále rozšiřovali jeho v historickém počátku omezený majetkový základ. To, co jsme o Martinu Malinovi z dostupných pramenů mohli postihnout, představuje jen velmi nepatrnou stopu za jeho životem. O něm samém se nám po třech staletích nezachovalo žádných zpráv.

Záznam v rožnovské oddací matrice Martina Malinu (* cca 1633 † 13.2.1704) přímo dokládá pouhý měsíc před jeho úmrtím jako nově teprve nedávno ustanoveného hornobečvanského fojta.
Maxmilián František Antonín ze Žerotína (po r. 1690, autor neznámý, Muzejní a galerijní centrum ve Valašském Meziříčí [kopie dle originálu ze zámku ve Velkých Losinách]).
Majitel rožnovsko-krasenského panství, za něhož došlo při jeho sporech se vsetínským panstvím ke ztrátě hornobečvanské gruntovní knihy, byla založena Prostřední Bečva a Martin Malina byl jmenován fojtem na nově zřízeném hornobečvanském fojtství.
Rozsah osídlení nynějšího území Horní Bečvy podle lánského rejstříku z r. 1675. Červeně jsou vyznačeny usedlosti, které vznikly už před r. 1656, modrou barvou jsou odlišeny usedlosti založené v rozmezí let 1656 – 1675. Místa, v nichž byly situovány, jsou značena čísly, aby bylo zřejmé, v jakém pořadí byly v lánském rejstříku zapsány. Identifikace jednotlivých usedlostí byla provedena za pomoci Poddanské přiznávací fase (1749) a Tereziánského katastru (1755). Pod červenými čísly 1 a 12 je vyznačen Mitášův grunt a Malinova chalupnická usedlost, čísla 2 – 4 lokalizují zbývající tři selské grunty v údolí Hluboký.

Prameny, literatura:

[1] Moravský zemský archiv Brno (MZAB), D2, poř. č. 50, sign. 50,
dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d2/docs/D0002-50.htm, el. str. 310-312 (291-334).

[2] MZA Brno, D1, inv. č. 54, sign. 50, fol. 45v-50v (49v),
dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d1/docs/D0001-54.htm , el. str. 48-53.
 
[3] Zemský archiv Opava (ZAO), Velkostatek Valašské Meziříčí-Rožnov (Vs V.M.-R.), inv. č. 195, fol. 215-223.
 
[4] František Dobeš: Přemluva k Rodinné kronice Anděly Koluchové-Malinové, 1968, strojopis,
v archivu Karla J. Maliny.
 
[5] ZAO, Sbírka matrik (SM), inv. č. 2298, fol. 84v, inv. č. 2303, fol. 87v, 107r, 113v.
 
[6] ZAO, SM, inv. č. 10140, fol. 174v, 125v, 143v, 165r, 186r, 204v, 221v, 251r.
 
[7] ZAO, SM, inv. č. 2303, fol. 9v.
 
[8] ZAO, SM, inv. č. 2298, fol. 74v, 94r, 116r, 138v, 143r; inv. č. 2301, 93v, 110r.
 
[9] ROLINC, Vladimír: Příručka pro genealogy třetího tisíciletí. Metoda komplexních identifikačních rozborů pro období rané užité občanské genealogie do roku 1780. Moravská genealogická a heraldická společnost – Genealogické centrum Valašska, Brno – Rožnov p. R. 2003, s. 14. ZAO, SM, inv. č. 2249, fol. 401r, 427v.
 
[10] ZAO, Sbírka matrik, inv. č. 10140, 2298, 2249, 2301, 2303; Vs V.M.-R., i. č. 59, sig. 3444, fol. 200r. MZAB, indikační skici Horní Bečva, 1833, dostupné z https://www.mza.cz/indikacniskici/
 
[11] ZAO, SM, inv. č. 2298, fol. 3v, 90r, 133r, 161v, 199v, 259r; inv. č. 2301, fol. 13r,v, 22v, 41v; inv. č. 2303, fol. 28r, 31r, 37v, 60r, 72r, 164v; inv. č. 10140, fol. 115r. Vs V.M.-R., inv. č. 770 (pod nesprávným uvedením kniha listin Malá Lhota namísto gruntovní kniha Tylovice 1596-1761), fol. 18v, 24r-25r, 73r, 101r, 174r; inv. č. 766, fol. 7v-9v, 98r. PAPICA, K.: Osazení kraje rožnovského. Rožnov, Místní odbor  Nár. jednoty [1911], s. 29.
 
[12] PAPICA, K.: Osazení kraje rožnovského. Rožnov, Místní odbor  Nár. jednoty [1911], s. 33, 41-42.
 
[13] ZAO, SM, inv. č. 2303, fol. 22v.
 
[14] ZAO, SM, inv. č. 2303, fol. 21r, 31v, 35r, 43v, 63v, 67r.
 
[15] HAMRALA, František: Rožnovští faráři. Dolina Urgatina, 1, 1947, s. 63.
 
[16] BALETKA, Ladislav: Růžďka, pohled do minulosti obce na Valašsku, Vsetín, Státní okresní archiv Vsetín 1998, s. 31. Srovnej s BEDNÁŘ, František: Zápas moravských evangelíků o náboženskou svobodu v letech 1777–1781, Praha, Královská česká společnost nauk 1931, s. 300. Dle BEDNÁŘE uvádí i HAMRALA, c. d., s. 64.
 
[17] DOBEŠ, František.: Kniha o Stříteži. Díl I. Valašské Meziříčí, n. vl. 1947, s. 86.
 
[18] Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc (ZAOpO), Arcibiskupství olomoucké (AO), sig. A IV c43/1a.
 
[19] MZAB, D2, poř. č. 50, sign. 50,
dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d2/docs/D0002-50.htm , el. str. 158-164.
 
[20] tamtéž,
dostupné z http://www.mza.cz/a8web/a8apps1/d2/docs/D0002-50.htm , el. str. 670-682.
 
[21] MZAB, D4, poř. č. 28, fol. 191v-205r.
 
[22] ZAO, Vs V.M.-R., inv. č. 59, sig. 3444, fol. 25r, inv. č. 66, sig. 3451, fol. 162r-169v-r, zvláště fol. 162v.
K samotnému fojtství kromě usedlosti pod č. 113 s mlýnem a pilou přináležela také usedlost ve Velkých Karlovicích v Miloňově a louka na Horní Bečvě za Kudlačenou, která byla zalesněna v 19. století a dodnes na ni nad levým břehem potoka Dížená poukazuje už jen v lokální lesnické terminologii zachovaný název Na fojtové.
 
[23] ZAO, Vs V.M.-R., inv. č. 59, sig. 3444, fol. 156r; inv. č. i.č. 111, sig. 3452, fol.119r.
 
[24] TUREK, Adolf: Úvod inventáře fondu Velkostatek Valašské Meziříčí – Rožnov 1540-1949. Státní archiv v Opavě 1965-1966, bez str.
 
[25] ZAO, SM, inv. 2298, fol. 92v; inv. č. 2301, fol. 76v; inv. č. 2303, fol. 78v.
 
[26] PAVLÍK, Richard: Zakládací listina vsi Karlovic z roku 1714. Dolina Urgatina, 1, 1946-1947, s. 33-35. ZAO, SM, inv. č. 2298, fol. 193r.
 
[27] Prostřední Bečva rozhodně nevznikla oddělením části Dolní Bečvy a části Horní Bečvy, jak se uvádělo před sto lety v dobové regionální vlastivědné literatuře (KRAMOLIŠ, Č.: Rožnovský okres. Vlastivěda moravská. II.  Místopis Moravy, č.55, Brno 1907, s. 139; PAPICA, K.: Osazení kraje rožnovského. Rožnov, Místní odbor Nár. jednoty [1911], s. 31). Dokládají to soupisy usedlíků Dolní a Horní Bečvy v urbáři meziříčského panství z r. 1676 a v lánském rejstříku z let 1656 a 1675 srovnáním s Tereziánským katastrem.  MZA Brno, fond D1, inv. č. 54, sign. 50, fol. 45v-50r;  fond D4, poř. č. 28, fol. 178v-191r.  ZAO, Vs V.M.–R.,  inv. č. 195, fol.  205-212, 215- 223.
 
[28] ZAO, SM, inv. č. 2301, fol. 76r; inv. č. 2298, fol. 78v, 84r, 99r, 104v.
 
 
 
Zpracoval Karel J. Malina,
Horní Bečva, červenec - září 2020.
Návrat na obsah